Vydání: 2005/32 Kněží 'na půl úvazku', 3.8.2005, Autor: Jeroným Klimeš

„Pokoj“ (šalom) je na Blízkém Východě naprosto běžný pozdrav. Přesto z kontextu vyčteme, že Kristus jej nepoužívá jako frázi bez důrazu na jeho doslovný význam, podobně jako my používáme pozdrav „nazdar“. Jeho význam zdůrazňuje, když vidí, že jsou lidé ustrašení. Na první pohled by se zdálo, že tedy ani terorismus v tomto směru nepřinesl nic nového. Jen strach z terorismu přidává Kristovým výzvám „nebojte se“ na aktuálnosti. Nicméně přesto najdeme něco, co jeho dobu v tomto ohledu odlišuje od naší. Jsou to sdělovací prostředky, které umožňují, aby se strach mohl stát zbraní i cílem válečného snažení. Jsou to právě média, která umožnila vznik tzv. psychologické války.

Teroristické útoky nejsou důležité ani tak počtem zabitých lidí, i když i zde teroristé triumfují - na jednoho svého zabitého bojovníka mají desítky zabitých nepřátel. Jejich síla spočívá především v tom, že naráz obsadí televizní zprávy, první stránky téměř všech periodik, a vyvolají tak strach u milionů lidí. Základem úspěchu psychologické války je být co nejvíce nepředvídatelný, aby nebylo jasné, jak se lze bránit a aby kritika směřovala do vlastních řad. Všimněme si, jak ochotně se obviňovaly Spojené státy či Izrael, že si za útoky mohou samy, ale nekritizovali se Palestinci či Arabové - říkalo se: „Ty už musíme takové brát.“ Důvod je naprosto jednoduchý. S USA či Izraelem máme společnou řeč, přibližně stejný hodnotový žebříček, ale na Araby (respektive muslimy) se díváme jako na nepochopitelný přírodní úkaz, se kterým se nedá nic dělat. Uplatňujeme zde stejný mechanismus, jako když se hněváme na nezodpovědné turisty, kteří v horách podceňují nebezpečí lavin. Neobviňujeme laviny, ale turisty. I zde obviňujeme Američany a Židy (turisty), a ne teroristy (které pokládáme za lavinu). To je úspěch psychologické války - zasít rozkol mezi spojence. Stejně tak Hitler přesvědčil Anglii s Francií, že když se vzdají Československa, tak nebude válka.

Západ má bezpochyby vojenskou, ekonomickou i intelektuální převahu (know-how, univerzity atd.), ale snad právě proto, že se cítí být silnější, nechce svou sílu naplno použít a krotí svou agresi. Zaujímá víceméně tolerantní přístup a na základě svých hodnot nechce vyhostit Araby ze svých území, nechce postavit islám mimo zákon, nechce vojensky zaútočit na země, které šíří terorismus atd. Jenže toto vše druhá strana bohužel nevnímá jako velkorysost, ale naopak jako slabost a strach. Ji to paradoxně strachu zbavuje a dodává morální sílu do dalšího boje. Zde se, jak vidíme, objevují se bludné kruhy, ze kterých bude těžká cesta ven.

komentar@katyd.cz