Nizozemí, další krok v eutanázii?

Vydání: 2017/6 Zasvěcení je dar, ne přežívání, 7.2.2017

Příloha: Perspektivy 6

Nizozemská vláda chce prosadit zákon, který by legalizoval asistovanou sebevraždu i pro lidi, kteří nejsou nevyléčitelně nemocní. Stačí, že mají pocit, že jejich život ztratil smysl.


                                                                                                                                  © Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Jaromíra Matějka

V předkládaném nizozemském návrhu by mělo jít o to, že by o asistovanou sebevraždu mohli požádat starší lidé, kteří „považují svůj život za dokončený a nevidí žádný způsob, jak mu dát smysl: ti, kdo mají problémy vyrovnat se se ztrátou pohyblivosti, kdo se cítí sami, trpí únavou, ztrátou fyzických sil či ztrátou osobní důstojnosti.“ Celá procedura by měla probíhat za pečlivého doprovázení „poradce v rozhodnutích, týkajících se konce života“ (end-of-life counsellor). Vznikla by tak nová profese odborníka v oblasti existenciálních a psychosociálních otázek. Původní profesí by šlo o zdravotní sestry, psychology nebo lékaře.

Nizozemská vláda argumentuje ochranou života, která je v nizozemském pojetí chápána jako respekt k svobodné vůli člověka. Iniciativa, která se za novou legislativu zasazuje, není nová. V Nizozemí působí od roku 1991.

Otázkou je, zda se celá nizozemská praxe s eutanázií neposouvá směrem od lidí fyzicky nemocných k lidem, kteří jsou „pouze“ opuštění, beze smyslu života, či se stávají více a více závislými na pomoci okolí. V tomto ohledu by šlo o rozvolňování rámce, ve kterém se nizozemská praxe ukončování života na žádost pacienta odehrává.

Je jasné, že mezi nizozemským respektem vůči vůli pacienta a ochranou lidského života do jeho přirozeného konce existuje velké napětí. Zdá se mi, že Holanďané respektují vůli pacienta takovou, jaká je. Podle mého názoru se tak ovšem zároveň ztrácí to, že vůle člověka (a svoboda jako předpoklad jejího naplňování) má vždy nějaký „tvar“, je „konkrétní“. Jednoduše řečeno: když mám byť nekomplikovanou chřipku, jsem sice svobodný, ale ne tak, jako bych byl, kdybych byl zdravý. Ano, i s chřipkou se mohu svobodně rozhodovat. Ale jak bude takové rozhodování vypadat? Má-li být člověk skutečně svobodný, musí být postaráno i o předpoklady této svobody: o co nejlepší stav fyzického, psychického, sociálního a spirituálního zdraví.

Tím ještě není vyjádřeno veškeré znepokojení, které v nás může nizozemský návrh vyvolávat. Napadají mě přinejmenším dvě otázky: Nejde v nizozemském návrhu o jakýsi civilizační trend? A jaká je vůbec situace v České republice?

Co se týče první otázky, asistovaná sebevražda je dnes v Evropě legalizována v Nizozemí, Belgii, Lucembursku a Švýcarsku. V Německu se asistence u sebevraždy netrestá, pokud se neprovádí organizovaně. Dále je asistovaná sebevražda možná v několika státech USA: Oregonu, Washingtonu, Vermontu a Montaně. Od června 2016 je možná též v Kanadě. Provedení asistované sebevraždy předchází vždy státem předepsaný rozhodovací proces (pacient musí žádat opakovaně, jeho žádost se přezkoumává. Hodnotí se pacientovo psychické zdraví; obvykle musí být její provedení schváleno ještě jiným lékařem, který není do případu jinak zapojen).

Naproti tomu Evropský soud pro lidská práva v případě Diany Prettyové rozhodl, že „z práva na život nelze vyvozovat žádné právo zemřít, ať již rukou třetí osoby, nebo s pomocí veřejné autority“. Světová lékařská asociace, která celosvětově sdružuje odborné lékařské společnosti, v roce 1992 v Madridu a v roce 2015 v Oslu prohlásila: „Lékařem asistované zabití, stejně jako eutanázie, je neetické a musí být lékařskou profesí odsouzeno.“

Osobně se domnívám, že se i přes vyjádření světských a církevních autorit proti eutanázii prosazuje trend, který se vyznačuje spíše rostoucím respektem k vůli jednotlivce odejít za lékařské asistence z tohoto světa. Nejsem však ani zdaleka jako etik přesvědčen, že to k budování společnosti stačí. Když v Jubilejním roce 2000 hovořili katoličtí biskupové o nutnosti hledání „duše Evropy“, nikdo jim nenaslouchal. V současnosti je hledání „duše Evropy“ palčivou otázkou, kterou nám kladou současné události, spojované především s migrací.

Česká lékařská komora: eutanázie je nepřípustná

Co se týče druhé otázky, český právní řád pojem eutanázie ani asistované sebevraždy nezná. Eutanázie by byla soudem hodnocena jako trestný čin vraždy nebo zabití, asistence při sebevraždě jako trestný čin účasti na sebevraždě. Etický kodex České lékařské komory považuje „eutanázii a asistovanou sebevraždu za nepřípustné“.

V Česku však narážíme na jiné etické problémy. Například na právní nemožnost odpojit pacienta od přístroje, což mu může přinášet nesmyslné a dlouhé trápení a z toho plynoucí tzv. dystanázii – když člověk umírá později, než by měl. To oficiální katolické učení odmítá stejně jako eutanázii.

Autor je teolog a lékař
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 13 28. března – 3. dubna 2017

Svou duši poroučím Bohu

Kardinálové z několika zemí světa, čeští a moravští biskupové i více než tři tisíce věřících z celé země se v sobotu přišli do svatovítské katedrály rozloučit…

celý článek


Eucharistická úcta napříč staletími

Na prahu Velikonoc zve Arcidiecézní muzeum v Olomouci k zamyšlení nad Kristovou obětí zpřítomněnou v eucharistii. Pod názvem „V oplatce jsi všecek tajně“ vystavuje působivý…

celý článek


Antonín Mandl, člověk dialogu

Vzpomínka na P. Antonína Mandla (27. března 1917 – 15. března 1972) u příležitosti 100 let od jeho narození chce být zároveň i připomínkou jeho přátel a spoluvězňů,…

celý článek


Pojďme si povědět něco pěkného

Mladým partnerům na začátku vztahu chybí slova. Tolik si toho chtějí říci! Překotně povídají, skáčou si do řeči, nemohou se dočkat, až skončí jeden a začne druhý.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay