Lidovci oslavují stovku

Vydání: 2019/2 Tři králové vyrazili do ulic, 8.1.2019, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 2

Sté narozeniny si minulý týden připomněli čeští lidovci. Oslavit je hodlají na březnovém sjezdu. Jak si během těch sta let strana počínala?


© Jan Hrubý

ANALÝZA Jaroslava Šebka

Před sto lety se spojily dva proudy katolické politiky, český a moravský, a vytvořily jediný subjekt – Československou stranu lidovou. Od počátku se v ní míchaly konzervativně-pravicové představy se sociálněji orientovanými vizemi. Její rozjezd v novém státě komplikovala nejen antikatolická vlna, ale i rozdílné vnímání zbožnosti mezi Čechami a Moravou.

Do vínku strana dostala velkou různorodost názorů, projevující se během první republiky častými vnitřními konflikty. Česká část lidovců navíc během 30. let dopřávala sluchu názorům mladých intelektuálů, kteří legitimní debaty o nedostatcích demokratického zřízení použili ke kritice celého hodnotového systému, na němž se stát budoval. Šrámkovou zásluhou však zůstali státotvornou a demokratickou silou, což dosvědčili zvláště ve druhé polovině 30. let v době ohrožení státu nacistickým Německem, a postavili se aktivně i do boje za obnovení Československa v době druhé světové války.

Čtyřicet let komunistického temna

Po únoru 1948 hráli lidovci smutnou úlohu národněfrontovní stafáže vládnoucím komunistům. Symbolem kolaborace, a to jak kněžské, tak politické, se stal zejména dlouholetý předseda Plojhar.

V této době však na řadě míst, zvláště na Moravě, strana suplovala farní činnost. Pod záminkou tematického poznávání krás vlasti se pořádaly zájezdy na poutní místa s duchovním programem. To se nakonec zúročilo při legendární velehradské pouti v roce 1985 nebo při pouti na svatořečení Anežky České, kdy nezanedbatelnou část poutníků přivezly do Říma autobusy vypravené lidoveckými organizacemi. Strana pak díky tomu po listopadu 1989 zápasila se stigmatem, že je prodlouženou filiálkou katolické církve a je otevřená jen pro tzv. kostelní lidi.

Nástup mladého Josefa Luxe do vedení partaje v roce 1990 přispěl k pozvolné přeměně strany z konfesijního subjektu v modernější stranu křesťanskodemokratického typu. Lux se tehdy dostával do častých sporů s Klausovou ODS, které byly dány rozdílnými pohledy na pokračování společenské transformace. KDU-ČSL se tehdy dařilo získávat střední vrstvy mimo tradiční nábožensky laděné prostředí a ve velkých městech, což přispělo k růstu volební podpory.

V novém tisíciletí však stranou otřásaly silné turbulence – po předčasné Luxově smrti v roce 1999 se v ní rychle střídali předsedové a prohlubovaly se spory mezi jednotlivými křídly, jež skončily stranickým rozkolem a vznikem TOP 09 v roce 2009. Vyvrcholily pak pádem na politické dno o rok později, když poprvé v historii strana zůstala před branami sněmovny. K záchraně z politického nebytí přispěla volba nového vedení v čele s Pavlem Bělobrádkem, který stranu v roce 2013 znovu dovedl do parlamentních i vládních lavic. Vzhledem k tomu, že měl ve vládě na starosti oblast vědy a výzkumu, nasměroval stranu i k novým oblastem, kde se může realizovat.

Co dál?

Letošní jubilejní oslavy se však připomínají v hodně neklidné době. Jen za poslední tři roky, od vypuknutí migrační krize, se atmosféra u nás výrazně změnila, což se projevuje i na pozicích křesťansky laděné politiky. Ve veřejném prostoru se tak například k tématu obrany rodinných hodnot, k vymezování se proti gender ideologii, a dokonce i k verbální obhajobě křesťanských hodnot v naší civilizaci už hlasitě vyjadřují zástupci nejrůznějších politických proudů, aniž by se ale ke křesťanství skutečně hlásili. Navíc politickou scénu teď převážně kormidlují subjekty, které vznikly bez jasnějších programových zásad, ale voliči v nich momentálně našli zalíbení, protože jsou mladistvě „trendy“ a rétoricky obratné – a hlavně dokážou skvěle slibovat, že vše bude lepší, a to stylem „vem kde vem“.

O to víc teď musí stoletá jubilantka uvažovat nad tím, co dělat, aby tady ještě nějakou dobu vydržela. Strana musí určitě zůstat zdravě konzervativním hlasem v důležitých etických otázkách. Musí však přijít i s další nabídkou témat, o nichž je potřeba hlasitěji mluvit. Bezpochyby k nim patří reforma vzdělávání, reflexe klimatických změn, reakce na demografické změny dané růstem počtu seniorů nebo sociální problémy spojené s horou nesplácených dluhů, a tudíž i s exekucemi. Březnový sjezd tak bude důležitou křižovatkou, kam strana vykročí dál.

Autor je historik, působí v Historickém ústavu AV ČR.


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 3 15. – 21. ledna 2019

Panamské Jezulátko přivítalo Čechy

Panama přivítá na Světovém dni mládeže 22.–27. ledna více než 200 tisíc mladých lidí ze 155 zemí světa. Na místě jsou už čeští poutníci se dvěma biskupy.

celý článek


Tři králové v bance i v Senátu

Do Tříkrálové sbírky se stále častěji zapojují i firmy. Většina z nich zve koledníky, které vyšle Charita. V České spořitelně uspořádali sbírku sami zaměstnanci.…

celý článek


Jan Palach: Jak reagovala církev?

Palachův čin otřásl celou tehdejší společností. Reagovali na něj i představitelé církve – a to jak domácí, tak i světové.

celý článek


Karmelitky si staví klášter

Sestra karmelitka se zednickým kladívkem, kolečkem či za volantem traktoru. Takové obrázky lze spatřit v Drastech, osadě nedaleko Prahy. V prostorách bývalého statku tu roste…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay