Křesťan a státník Helmut Kohl

Vydání: 2017/26-27 Vydat se k prameni: na Velehrad, 27.6.2017

Příloha: Perspektivy 26-27

Dlouho mluvil, ale uměl i dlouho naslouchat. Nejednou mu už předpovídali konec, ale vládl šestnáct let. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Takový byl Helmut Kohl, který minulý týden zemřel ve věku 87 let.


                                                                                                                                                              © Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU Petra Pitharta

Valil se německou i evropskou politikou jako svérázný obr. Říkali mu „hruška“ pro neforemný tvar těla a hlavy. V ničem se nepodobal ostatním politikům. Do přírody chodil v posmívaných pumpkách. Nebyl uchvacující rétor. Někteří v něm viděli velké dítě, které se až příliš snadno dojme.

Několikrát mu byl předvídán politický konec, přesto byl kancléřem po dlouhých šestnáct let. Porazil sociálního demokrata Helmuta Schmidta (v roce 1982) a nakonec prohrál rovněž se sociálním demokratem Gerhardem Schrödrem (v roce 1998).

Ve Spolkové republice se dlouho pěstovala tradiční politika: u vlády se střídaly levice s pravicí, občas pak musela nejsilnější straně vypomoci nějaká strana menší. Už se také dvakrát stalo, že musela vzniknout velká koalice pravice a levice, CDU-CSU a sociální demokraté. To je ostatně dnešní stav. Nevím, jak by tohle chtěl a uměl Kohl. Byl příliš osobitý, řekl bych, dosti neskladný. Příliš silná osobnost. Bytostný konzervativec.

Mluvil jsem s ním několikrát, vždycky to trvalo! Mluvil první, dlouho, jak to němečtí politici dělávají, ale on snad mluvil ještě o něco déle. Bylo to až nepříjemné, jakoby nátlak s cílem unavit partnera? Šlo tehdy o samé veledůležité, velecitlivé otázky česko-německých vztahů. Všechno to bylo za Havlova prezidentování. Ale pak velmi pozorně a třeba také velmi dlouho partnerovi naslouchal. Kladl mi zvídavé, chytré otázky, z nichž bylo patrné, že naslouchal pozorně. Ano, čas plynul, ale když se Kohl rozhodl, že něco je důležité, šly všechny ohledy stranou. Nejspíše si často nabourával program.

Zažil válku na vlastní kůži

Připomíná se oprávněně, že byl posledním evropským státníkem, který ještě zažil válku tak říkajíc na vlastní kůži. V posledních měsících byl jako mladík odveden k útvaru, který pomáhal dělostřelcům. Po porážce Německa se měsíc dostával přes zničenou zemi domů, brodil se troskami, v nichž byli ještě nepohřbení lidé. Měl hlad. Občas na to vzpomínal. V jeho politickém životě to možná hrálo podstatnou roli. Mluvil pak o „milosti pozdějšího narození“ – věděl, že kdyby byl starší, byl by se nejspíše taky namočil. Proto nedělal ze svého relativně čistého štítu zásluhu.

Tento válečný zážitek, byť krátký, byl možná rozhodující, a to nejen pro něj. Byl umanutý myšlenkou, jak zabránit opakování války. Věděl, že ta první, zvaná „velká“, se během dvou dekád probudila ve válku další, pro kterou už zbylo jen pořadové číslo. Všechna přídavná jména se k ní zdála nepatřičná. A co tedy třetí? Co se dá proti ní udělat?

Německo se především muselo usmířit s Francií. Naštěstí partnerem mu v té době byl vnímavý, velkorysý prezident François Mitterand. Socialista. Je známá fotografie, jak v roce 1984 stojí spolu na vojenském hřbitově ve Verdunu (Kohl se tam nechal pozvat) a drží se za ruce. Jinak než politici, potřásající si rukama. Stojí kus od sebe a drží se – jako děti. Kohl měl smysl pro gesta v pravý čas na pravém místě. V roce 1988 pokleknul jako kancléř „západního Německa“ v našich Lidicích, ale není z toho žádná fotografie. Byl bych rád věděl proč. Ale myslím, že to víme.

Sjednocovat Evropu začali zcela jednoznačně křesťanští demokraté (a i dnes jsou nejsilnější stranou – „frakcí“ v Evropském parlamentu). A začali velmi opatrně, řeklo by se velmi přízemně. Tím, že budou hlídat, kolik Němci těží uhlí a jak se rozvíjí jejich hutnictví. A dají možnost stejné kontroly i jim, aby se znovu nezačalo nepozorovaně zbrojit. V poválečné Evropě na tom pracovali křesťané: v Německu Konrad Adenauer, v Itálii Alcide De Gasperi, ve Francii Robert Schuman a Jean Monnet, v Belgii Paul-Henri Spaak… Ano, Evropa začínala v roce 1950 pragmaticky, motivována obavami.

Pak se pomalu postupovalo přes Římské smlouvy, Maastricht (a z Evropského společenství se tak stala pevnější Evropská unie) ke sjednocení Německa a k vytvoření dalšího pouta – společné měny, eura. U těchto dvou kroků byl už jako jejich protagonista, česky řečeno „tahoun“, opět křesťanský demokrat. Chvílemi se zdálo, že je na to sám – Helmut Kohl. Ano, byl umanutý.

Sjednoceného Německa se mnozí evropští politici obávali. Že bude příliš silné a že nakonec ze všeho pojde nikoli evropské Německo, ale německá Evropa. O sjednocení se dlouho mlčelo. První se ozvali českoslovenští disidenti (Jaroslav Šabata, Jiří Dienstbier, Václav Benda, Václav Malý, Miloš Rejchrt, Ladislav Hejdánek a další). V textu „Pražská výzva“, který byl dokumentem Charty 77, trvali na tom, že Evropa se nesjednotí, dokud bude Německo rozdělené. Vyslovili něco, co bylo dotud tabu.

To se psal duben 1985. Reakcí ve světě bylo rozpačité ticho. Ano, asi by to tak mělo být, ale bojíme se toho – říkali si šeptem státníci mezi sebou. A pak, kdo si to vezme na triko? A hlavně na odpovědnost?

Politika bez oběti je kšeftování

Na starost si to vezme Helmut Kohl, protože si to na starost v duchu už vzal. Když v listopadu 1989 padla Berlínská zeď, byl připraven a nezaváhal. Málokdy je velká politická změna tak spojena s jedním člověkem. V případě sjednocení Německa tomu tak bylo. Byl to veliký, nákladný, riskantní manévr – všechno to vzal německý kancléř na sebe. Německo posílilo, ale zůstalo demokratické. Kohl prosadil ještě jednu pojistku – aby silná německá ekonomika neovládla Evropu, zasadil se za společnou měnu. Němci přišli o svoji milovanou marku a přijali euro. Byla to oběť, daň ve prospěch míru a za otevření dalších tržních prostorů.

Helmut Kohl by nám dnes měl co říci. Co my bychom na to? Jsme ochotni něco obětovat? Za co nám stojí oběť? Za jakou cenu? Bez toho je politika jen kšeftování s funkcemi.

Autor je bývalý politik
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Názory



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay