Vydání: 2007/1 Novoroční předsevzetí, 2.1.2007, Autor: Jaroslav Someš

Už Bertolt Brecht říká, že ve válce to, co se těm nahoře jeví jako vítězství, může být pro ty dole porážka, a naopak. Z pohledu řadového vojáka se boj jeví zcela jinak než od velitelského stolu. Síla nejlepších válečných filmů – stejně jako válečných románů či dramat – spočívala vždycky právě ve schopnosti vžít se do pocitů ne těch, kteří válku vedou, nýbrž těch, kdo jsou do ní posíláni.

V současné době však můžeme ve světové kinematografii zaznamenat v přístupu k válečné tematice určitý posun. Čím víc se vzdalujeme od posledního celosvětového konfliktu, tím je ve filmu onen pohled „zdola“ vzácnější. Lhostejno, jde-li o příběh z historie dávné či novodobé. Jako by se válečné běsnění a osudy lidí v něm staly jen atraktivním pozadím pro akční příběhy, ve kterých s výjimkou existence hlavního hrdiny na nějakém tom dalším lidském životě už tak moc nezáleží.
Tím vzácnější a příjemnější je setkání s dílem, které jde záměrně proti podobným trendům a navazuje na linii nejhumánnějších tradic evropského filmu. Snímek Šťastné a veselé vznikl v koprodukci Francie, Německa, Velké Británie a Rumunska. Mezinárodní je také jeho herecké obsazení, přičemž poslední ze jmenovaných zemí poskytla prostor pro natáčení. Mezinárodní je ale především příběh filmu a dosah jeho poslání. Jde o epizodu z 1. světové války, z bojů v Alsasku, kdy proti sobě stáli na jedné straně Němci, na druhé Francouzi podporovaní Skoty. O Vánocích roku 1914 tam prý opravdu došlo k mimořádné události – vojáci z obou stran fronty odložili zbraně, zapomněli na nepřátelství a společně oslavili svátky míru.

Půlnoční MEZI ZÁKOPY
To, co v životní realitě bere dech, může mít ve filmovém zpracování povážlivě blízko k slzavému sentimentu. Scénárista a režisér Christian Carion se však dokázal tomuto nebezpečí vyhnout, aniž by přitom oslabil hluboký citový náboj svého vyprávění. Od samého počátku (prolog tvoří absurdně xenofobní dětské básničky) totiž nenadržuje žádné z bojujících stran. Postupně sbližuje svého diváka s protagonisty příběhu a dokáže klíčový moment, půlnoční mši slouženou skotským knězem u venkovského kříže uprostřed zákopů, gradovat dál, k božíhodovému ránu, kterým zázrak štědrovečerního srozumění protivníků nekončí. Snad právě tady je jeho příběh nejvýmluvnější a nejsilnější. Pokud jde o samotný děj, je ovšem také jasné, že v tomto okamžiku musí zákonitě přijít zásah z vyšších míst, z velitelských štábů, a dokonce i od církevních institucí. Válka je neúprosná...
Carion si pro svůj film vybral výborné herecké obsazení. Skutečnost, že každý z účinkujících tu mluví svou mateřštinou, podtrhuje nejen autenticitu výkonu, ale hlavně základní myšlenku filmu – přes rozdílnost jazyků se všichni dokážou domluvit. Za zmínku stojí také účast dvou operních hvězd, Natalie Dessayové a Rolanda Villazóna, kteří propůjčili své hlasy Dianě Krugerové a Benno Führmannovi, přestavitelům dvojice pěvců, jejichž setkání v zákopech odstartuje onu podivuhodnou štědrovečerní noc.