Jaké máte vysvětlení velké bolesti naší doby – nedostatku kněží a řeholníků? Běžnému argumentu, že je to důsledek komunismu, nevěřím. Vím, že podobný problém řeší i dlouho svobodné země západní Evropy. U nás ve farnosti se za duchovní povolání vytrvale modlíme. Děláme někde chybu?

Že za nedostatek kněží a řeholních osob nemůže jen komunismus, s tím souhlasím. V Německu a Rakousku začala povolání řídnout už koncem padesátých let minulého století. Od té doby tento trend v Evropě a v Severní Americe s výjimkou některých oblastí a období, u nás například těsně před pádem komunismu a po něm, pokračuje. Na druhé straně vznikají nová apoštolská hnutí a angažuje se mnoho skvělých laiků. Intuitivně cítíme, že to s počtem duchovních osob není, jak bychom si přáli. Myslím, že to do značné míry souvisí s pozvolným zanikáním prvků stavovské společnosti, která se opírala o církev a církev zase o ni. V době náboženského pluralismu se novodobý stát o církev opírat nechce a ani nemůže. Také víra je z různých příčin nesamozřejmá a církev hledá své nové místo ve společnosti. Kněze a řeholníky dnes nenese prostředí všeobecně přijímané lidové víry ani zvláštní přízeň mocných a paradoxně ani pronásledování, které bylo za komunismu silným motivem. Stát se dnes tváří přátelsky, ale dělá, co sám chce, podporuje nás i omezuje. K tomu se přidávají různá vnitřní pnutí v církvi. Snad i proto nevidíme žádné zástupy u bran seminářů a noviciátů, zvlášť když je dnes život v celibátu plavbou proti silnému větru. Zkrátka je to složitější než kdysi. Mizí nám dříve obvyklé vnější opory a odhaluje se naše vnitřní slabost. Nevidím v tom tragédii, ale výzvu k růstu v dospělejší víře. Jsme církví schopnou dávat a vychovávat život? Kristovi kněží a zasvěcené osoby mají vytvářet a nést Boží lid. Jsou duchovními otci a matkami? Povolání se rodí v Božím lidu. Jsou rodiny, farnosti, školy a kněžská a řeholní společenství půdou úrodnou, nebo udusanou, na níž se Pán musí namáhat proti všem? Nevloudila se na tak citlivé místo vzájemná nedůvěra? Opravdu chceme kněze? Nezápasí rodiče s Bohem o své děti? Kdysi mu je nabízeli, aby si vybral… Společnost jako dospívající v pubertě odmítá tradici a zkušenost věků, ale zatím nedospěla ke zralejšímu uchopení sebe samé. Odráží se to i v církvi v (ne)chápání povolání. Povolání není zaměstnání ani privilegium, nýbrž Boží dar, ze kterého církev žije. Přijmout povolání znamená přijmout v Kristu díl odpovědnosti. Živá modlitba okysličuje duchovní atmosféru, probouzí rozum, povzbuzuje vůli a rozněcuje srdce. Také tiší pýchu, učí odpouštět, pokorně přijímat a dávat. Proměňuje život a pěstuje zodpovědnou víru, z níž mohou růst dobrá povolání.