Svatí Cyril a Metoděj byli od mého mládí součástí mého náboženského vědomí, podobně jako tam byl sv. Václav, patron farního kostela v mé rodné vesnici Dolních Bojanovicích, nebo sv. Petr, po němž jsem dostal jméno při křtu. Jména Cyril a Metoděj byla u nás obyčejně užívaná v lidové formě jako Cyra a Medchud a v den jejich svátku jsme šli z kostela v procesí „k Cyrilku”, tedy k soše těchto dvou řeckých rodných bratří, která stojí na začátku horního konce vesnice. V jednom z domů přes silnici od Cyrilka jsem se narodil…

V den slavnosti Narození sv. Jana Křtitele, 24. června, si brněnská diecéze připomněla 90 let od narození kněze-mučedníka Jana Buly (1920–1952). Nečekaně velké množství lidí se zúčastnilo odborné konference o jeho životě a okolnostech komunistického teroru, jehož obětí se P. Bula stal. V katedrále na Petrově byla pak zahájena výstava o Bulově životě a smrti, která zde potrvá do 31. července.

Sarkofág s ostatky kardinála Špidlíka je volně přístupný veřejnosti. Lidé se na něj mohou přijít podívat do velehradské baziliky. Rakev se zemřelým byla na místo posledního odpočinku přenesena už na začátku června za účasti arcibiskupa Jana Graubnera a blízkých kardinálových přátel z římského a olomouckého Centra Aletti.

I když fotbalisté JAR vypadli z dalších bojů o titul mistra světa, v pomyslném žebříčku návštěvnosti křesťanských kostelů se Jihoafričané řadí k těm „nejúspěšnějším“ zemím světa. O jejich „síle“ svědčí i různorodé aktivity jednotlivých církví při fotbalovém mundialu – akci, která je považována za jednu z největších, jakou kdy africký kontinent zažil. Křesťané jí věnují přiměřenou pozornost, a to z různých hledisek.

Pro české krajany v zahraničí má slovo Velehrad více významů. Kromě toho moravského totiž tento název nesou krajanská centra, z nichž se později staly krajanské farnosti. První Velehrad vznikl v Londýně, několik dalších v Německu, Rakousku, Švýcarsku, a jeden dokonce v Římě. Londýnský Velehrad založil v roce 1964 jezuita P. Jan Lang. Dům je dodnes v provozu a sídlí na jedné z nejprestižnějších londýnských adres ve čtvrti Notting Hill.

Jednou z nejvýznamnějších akcí křesťanského protirežimního vzdoru v normalizačním Československu byla určitě slavná velehradská pouť v létě 1985, uskutečněná jako připomínka oslav 1 100. výročí smrti sv. Metoděje. Letos od ní uplyne 25 let.

Když byla letos 13. června po čtyřech letech náročných prací na Velehradě požehnána a slavnostně otevřena nová poutní cesta, naplnila se touha několika generací poutníků. Vlastní stezka mezi loukami a poli byla vybudována již před několika lety ve spolupráci obcí Velehrad a Staré Město, umělecká pískovcová zastavení nyní zajistila Matice velehradská.

Prozaik, který v minulém režimu stál stranou hlavního literárního proudu a kterému tato pozice svým způsobem vydržela dodnes. Pravda a skutečná hodnota ovšem mnohdy neleží uprostřed dění, nýbrž právě na jeho okrajích. Tvorba VĚROSLAVA MERTLA je toho dokladem.

Hned na začátku letošního koncertu představila přítomným zcela nového hosta: jmenuje se Jarmila. Hůlka, o kterou se během dvouhodinového večera opírala a se kterou se pohybovala od muzikantů k divákům, jí ani trochu nebránila v tom, aby kolem sebe rozdávala neuvěřitelný optimismus a vitalitu. Dokázala to i v den naší schůzky: venku bylo pošmourné počasí a tělo ji příliš neposlouchalo. Přesto svůj slib a naši dohodu dodržela. Ve slovenské restauraci nedaleko pražského Staroměstského náměstí vznikal jeden z nejhezčích rozhovorů, které jsem kdy dělal…