OMLOUVÁME SE VŠEM ČTENÁŘŮM A ODBĚRATELŮM KT V ČESKÝCH A MORAVSKÝCH KOSTELECH.

CHYBOU TISKÁRNY NEBYL DO KT Č. 1 DISTRIBUOVANÉHO DO FARNOSTÍ VLOŽEN VELKOFORMÁTOVÝ KALENDÁŘ.

NEPŘIJDETE O NĚJ - BUDE VLOŽEN DO KT Č. 2

redakce KT

Před lety, ještě za totality, jsem kdesi ve Slezsku čekala na vlak. Bylo to před Vánoci. Nechtěně jsem zaslechla rozhovor dvou mužů. Soudě podle hantýrky, jeden z nich byl zřejmě evangelík, možná dokonce evangelický pastor. Říkal něco ve smyslu: „Představ si, ti katolíci slaví advent, ale přitom vůbec nevědí, co by měli od Boha čekat! Samý folklor, zpívají koledy, zdobí stromečky a jesličky, ale nevědí, že Kristus by se měl znovu narodit v jejich srdcích!“

V sobotu 12. prosince brněnští skauti jako každoročně převzali ve Vídni plamínek Betlémského světla, aby jej ve své vlasti už podvacáté rozdávali lidem dobré vůle. Delegaci ve Vídni opět vedl předseda Jihomoravské krajské rady Junáka Jan Svoboda, který stál u zrodu této novodobé tradice. Jako ocenění mnohaleté služby převzal před dvěma roky z rukou brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho medaili svatých Petra a Pavla. Zeptali jsme se ho na méně známé věci kolem přinášení Betlémského světla.

Život Jakuba Jana Ryby je neodmyslitelně spjat s Rožmitálem pod Třemšínem. Právě sem v roce 1788 nastoupil jako učitel a zde také roku 1796 poprvé zazněla jeho Česká mše vánoční. Jak ale s Rybovým odkazem nakládá dnešní generace? Nezapomíná na svého velkého spoluobčana?

Svatopetrské náměstí ve Vatikánu se ponoří do vánoční atmosféry už v pátek 18. prosince. Slavnostně bude totiž rozsvícen vánoční strom, který letos připutoval do srdce Itálie z Belgie. Nebude ovšem chybět ani tradiční Betlém a „půlnoční“ mše svatá, která však letos v přímém přenosu TV Noe začne už v deset hodin večer. Na Boží hod vánoční pak v pravé poledne zazní Urbi et Orbi – poselství městu a světu.

Vstoupí-li člověk do pražského bytu známého režiséra Jiřího Stracha (natočil například pohádku Anděl Páně), hned je jasné, že se ocitl v domácnosti umělce a věřícího katolíka. U dveří sice není kropenka, ale krásný kříž, obrázky svatých a především srdečné přijetí mluví za vše. Host sice nedostane mnoho co k jídlu, však je také advent, doba odříkání, ale sklenička vína se vždycky najde. Nad ní je možné zavzpomínat na Vánoce v dětství.

Vánoce jsou pro Danielu Drtinovou především duchovním svátkem, oslavením narození malého Ježíše. Její dceři Natálce je letos osm a ještě věří tomu, že dárky nosí Ježíšek. „Ale snažím se, aby Štědrý den nebyl jen čekáním na hračky pod vánočním stromem,“ podotýká Daniela. „Díváme se na pohádky, posloucháme koledy, ale zároveň si taky povídáme o tajemství, které Vánoce přinášejí. V podvečer pak zhasneme, zapálíme svíčky a čekáme, až Ježíšek přiletí.“

Jak vypadají Vánoce v rodině, si dokáže představit valná většina katolické populace. Jak prožívají připomínku Kristova příchodu na tento svět v řeholní komunitě, to už je trošku oříšek. Navštívili jsme proto čtyřicet sester z kongregace sv. Cyrila a Metoděje v jejich generálním domě na Velehradě. Svátky tu sestry prožívají společně – podobně jako v rodině.

Na rozdíl od svých kolegů z písničkářského sdružení Šafrán Jaroslava Hutky a Vlasty Třešňáka neemigroval. I jeho životní příběh je však zajímavý. Repertoár Petra Maria Lutky totiž můžeme rozdělit do dvou období: před konverzí a po ní. Původně měl v repertoáru především vtipné písničky, které kritik Jiří Černý charakterizoval slovy: „A jak se smál a křenil, tak i zpíval.“ Později se zcela přeorientoval na písně s duchovní tematikou: mariánské, poutní či na biblická témata. S texty vlastními i převzatými od spřízněných básníků. A právě o jeho současné tvorbě jsem si s Petrem Lutkou povídal v kryptě pražského kostela sv. Bartoloměje.

Hned tři pohádkové premiéry připravila na vánoční svátky Česká televize. Ale jinak letošní pohádkový souboj našich tří hlavních televizí nebude tak napínavý jako vloni.

To, že je Stanislav Zindulka představitelem laskavého herectví, jsem věděl už před naším setkáním. Během něho jsem se přesvědčil, že je představitelem i jakéhosi laskavého lidství. S obsluhou kavárny, kde jsme si povídali, se rozloučil slovy: „A hlavně se do příště nepolepšujte!“ I tady, během těch pár vteřin při placení, stihl rozdat úsměv a vlídnou atmosféru.