Už devět let podporuje díky dárcům v Česku Arcidiecézní charita Praha vzdělávání těch nejchudších dětí v Ugandě. Na venkovských školách, ať už státních či soukromých, však chybí kvalifikovaní učitelé, děti se tísní v temných neomítnutých třídách, nemají žádné učebnice ani učební pomůcky, k obědu dostávají jen řídkou neslazenou kukuřičnou kaši a učitelé je často bijí kvůli maličkostem. Lidé v pražské arcidiecézní charitě proto dospěli k rozhodnutí: postavit vlastní školu. O projektu hovoříme s Kateřinou Karáskovou, která na vybudování školy sv. Jana Nepomuckého pracuje přímo v ugandské Kitule.

Dvacáté výročí Sametové revoluce připomněl v sobotu 14. listopadu i velký koncert, který uspořádal exprezident Václav Havel v Pražské křižovatce, tedy ve zrekonstruovaném kostele sv. Anny v Praze. Koncertu se zúčastnil i kardinál Miloslav Vlk.

Nádech senzace doprovází letošní dvacáté výročí svatořečení Anežky České. Do médií totiž unikla informace, že byl nalezen dlouho hledaný hrob světice. Má se nacházet v pražském kostele sv. Haštala. Odborníci jsou však opatrní: místo se musí teprve důkladně prozkoumat.

Na státní svátek 17. listopadu ukončí studenti první Pouť vysokoškoláků na Svatý Hostýn, kterou pořádá Vysokoškolské katolické hnutí ČR u příležitosti 20. výročí Sametové revoluce a svatořečení Anežky České.

Sotva lze lépe demonstrovat, jak se katolická církev nasazuje ve prospěch smíření mezi sousedními evropskými národy, než na příkladu německo-polských vztahů. Ne náhodou poslední dva papežové pocházejí právě odsud. Biskupové obou zemí vydali společné prohlášení už na 2. vatikánském koncilu a od té doby se jejich spolupráce rozvíjí. Naposledy je přivedla dohromady dvě letošní listopadová výročí.

Každé úterý brzy ráno zasedalo v suterénu pražského lidoveckého paláce Charitas vedení KDU-ČSL a několik přizvaných hostů – podle toho, co bylo aktuální. Všichni bez výjimky přišli včas, jinak to za Josefa Luxe ani nešlo.

Malebná pahorkatina, rozlehlá pole přerušovaná lesními porosty, v dálce se tyčící dvě věže kostela ve Vysokém Mýtě. Nacházíme se ve Dvořisku u Chocně, v domku, do něhož se kdysi nastěhovali Josef a Věra Luxovi se svými dětmi. Zde při čaji hovoříme s paní Věrou o jejím manželovi, od jehož smrti brzy uplyne deset let.

Potkávám je docela často. Lidi, kteří se divně dívají, divně mluví, divně chodí. Nebo se nedívají, nemluví, nechodí. Neznalá věci, pociťovala jsem před nimi dříve podivnou tíseň, jakousi směs nerozhodnosti, ostychu, obav. Jak jim pomoci, jak se k nim chovat, jak se jich nedotknout, neurazit a nevhodným přístupem nevzbudit nevoli nebo pocit ukřivděnosti. Ale lidé s nejrůznějším zdravotním znevýhodněním o takové chování většinou nestojí. Cítí, myslí a jednají stejně jako všichni ostatní. A handicap vůbec nemusí znamenat, že jejich život by měl být nějak omezený nebo nenaplněný. V tomto poznání mě utvrdilo setkání s Rostislavem Kuchařem, mužem, který – ač s vážnými zdravotními problémy – žije naplno a o svůj život se dělí i s jinými. Na začátku léta oslavil padesáté narozeniny, a tak náš rozhovor byl též jeho malou životní bilancí. Zpovídala jsem ho mezi květinami na terase jejich olomouckého bytu. Popíjeli jsme kávu a otevřeným oknem nám Jana Sokolová z „cédéčka“ zpívala a hrála. „Vidíte, třeba tady ta Jana Sokolová jezdí po vážném úraze na vozíku, a přece se nevzdává, pořád hraje a zpívá,“ vysvětloval mi Rostislav.