Vydání: 2007/14 Velikonoce, 3.4.2007, Autor: Prokop Siostrzonek

Vrcholí týden, který obvykle křesťané nazývají „Svatý“. Většině dnešní mládeže při vyslovení pojmu „svatý týden“ naskočí husí kůže, protože si vzpomenou na obtížné trápení v posledních dnech před maturitou. Ale ten náš křesťanský Svatý týden také není jednoduchý. Chce-li někdo pochopit jeho podstatu, pořádně se natrápí. A nebude zdaleka u konce. Je to dáno tím, že se v těchto dnech naše myšlenky stále vracejí k utrpení, ke smrti, ke kříži.

Možná to někoho překvapí, snad i pohorší, ale při pohledu na umírajícího Krista na kříži mě mimoděk napadá jedna Ezopova bajka: Král zvířat lev společně s liškou a oslem ulovili jelena. Rozdělení kořisti přenechali oslovi. Osel rozdělil kořist na tři naprosto stejné části. Lev se zachmuřil, vycenil zuby, vrhl se na osla a roztrhal ho. Potom se obrátil na lišku: „Ukaž ty, jak se má správně dělit!“ Liška spojila všechny tři části kořisti a dala je lvu. Spokojený lev se ptá lišky: „Kdo tě naučil tak moudře dělit?“ „Tamten,“ odpověděla liška a ukázala přitom na zkrvavené pozůstatky osla.
Zdá se, že lidské dějiny odnepaměti tvoří egoističtí lvi, chytré lišky a spravedliví osli. Toto drama stále pokračuje. Kdo bude mít poslední slovo? Když se díváme na kříž, ptáme se, zda to není další vítězství silnějších nad slabším. Není to další prohra spravedlnosti? Víme, že Ježíšovo „Dokonáno jest“ nebylo posledním slovem! Ale jak těžko se tomu věří, prožívám-li sám nějaké trápení!

NEVÍME, CO JE UTRPENÍ
Roku 1968 zemřel na jedné pařížské klinice francouzský kardinál Pierre Veuillot, arcibiskup pařížský, ve věku 55 let. Jeho agonie byla dlouhá a hrozná, trvala tři měsíce. Když umíral, svěřil se svému příteli: „Umíme mistrovsky tvořit krásné věty o utrpení. Také já jsem kázával o utrpení dojímavými slovy. Řekněte kněžím, že by měli raději mlčet. Nevíme totiž, co to utrpení je. Když jsem je doopravdy poznal, dokázal jsem jenom plakat.“
Utrpení není problém, který zvládneme studiem a uvažováním. Zde musíme mít určité zkušenosti – vlastní i cizí. Pašijové události, které si připomínáme ve Svatém týdnu, jsou zvěstí o utrpení. Toto utrpení je bolestné, nesnesitelné, ale vede k Životu. Jsou to zkušenosti, které stojí za to vzít v úvahu a v mlčení se před nimi sklonit.

NADĚJE NENÍ OPTIMISMUS
Když si nevíme rady s nějakou situací, zkusme si uvědomit, že většinou člověk nevidí a nezná odpověď hned. Vezměme si jakýkoli vyšívaný ubrousek. Podívejme se na jeho rub. Co tam vidíme? Každá nitka je zpřeházená, někdy jsou tu doslova chuchvalce nití, které nám nedávají smysl. Všechno je barevně propletené. A podívejme se na tentýž ubrousek z jiného úhlu – z lícní strany. Tam všechny nitky do sebe zapadají, dávají smysl, tvoří jeden velký krásný obraz. Mnohdy se stačí podívat jen z jiné strany, možná z odstupu dní, let, z odstupu nových zkušeností...
Když se člověk doslova topí v trápeních různého druhu, potřebuje nutně naději, aby nepropadl zoufalství. Naděje je stav ducha, ne stav světa. Naděje není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to právě vypadá a dopadá.
Zdá se vám, že poslední slovo ve vašem životě mají jen egoističtí lvi nebo vychytralé lišky? Zdá se vám, že nesete bolest, která se už nedá unést? Mezi bolestí a radostí, mezi nouzí a štěstím ční hluboká propast. Naděje nad ní staví most. Připadá vám, že ten most naděje visí jen ve vzduchu? Ne, nejsou žádné beznadějné situace, jsou jen lidé, kteří jsou bez naděje tváří v tvář situaci.
Právě velikonoční jitro, Velikonoční neděle budí novou naději! Před léty v televizním Svátečním slovu se biskup Jiří Paďour podělil se svou vzpomínkou na obřad rozloučení se sedmiletým dítětem, kterého rozdrtilo nákladní auto. Po obřadech matka dítěte sedala do auta. Najednou se na svého přítele-kněze podívala a zeptala se: „Jiří, ty skutečně věříš ve vzkříšení?“ „Ano, věřím!“ Řekla: „Děkuji!“ a posadila se. Její manžel, otec dítěte, povídá: „Vidíš, a já si pořád myslel, že ta křesťanská víra je jen jakási psychoterapie.“ Kněz na to: „Víš, v tuto chvíli by ti psychoterapie moc nepomohla.“
Kristova smrt na kříži, o které rozjímáme ve Svatém týdnu, nám připomíná: „Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Kristovo vzkříšení, které slavíme o Velikonocích, nás ujišťuje: „Pamatuj, že nejsi jen prach.“ A to je pravý a podstatný důvod velikonoční radosti!