Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Jiří Macháně

NNa kůru baziliky sv. Markéty na pražském Břevnově je pořádně rušno. Po půl osmé se tu každý den už víc než měsíc objevuje parta ramenatých chlapů a pouští se do práce, kterou přeruší jen kvůli večerní mši, spát odcházejí uprostřed noci. Během pár dní musí dokončit své dílo: stavbu nových varhan. Do benediktinského kláštera totiž 30. září dorazí spousta hostů, mezi které zavítá opat Bernard Sawicki z partnerského kláštera v polském Tyńci. Za úkol bude mít nový nástroj posvětit a pak na něj jako vůbec první zahrát.

„Podej mi gambu,“ volá varhanář Josef Brachtl na svého pomocníka stojícího hluboko pod ním. Laik napjatě čeká, co si to vlastně žádá. Odpovědí mu je obrovská cínová píšťala, která stoupá k rukám navlečeným v bílých rukavičkách. „Ani už nevím, kdy přesně jsme před dvěma lety začali. To v téhle skříni nebylo nic. Varhany prostě neexistovaly. Z původního nástroje zbylo jen pár píšťal. Ty obrovské pedálové vidíte tamhle,“ ukazuje Josef Brachtl čtyřmetrové velikány, které své stáří prozrazují zašlým dřevem.
Původní varhany v bazilice totiž dostaly „ránu“ při archeologickém průzkumu v 60. letech a při následné, nikdy nedokončené opravě, která byla nad síly jednoho varhanáře.

POMOC PŘIŠLA 'ZVENKU'
Krásná bazilika génia barokního slohu Kiliána Ignáce Dientzenhofera tedy zůstala bez varhan. A zřejmě by tu dál hráli na elektronický nástroj, nebýt místního spolku živnostníků. Břevnovští podnikatelé totiž přišli s nápadem vrátit do chrámu majestátní zvuk píšťalových varhan (viz rozhovor na str. IV této přílohy).
Od té doby je jejich iniciativa v rukách týmu varhanářů a restaurátorů. „Zachovala se naprosto unikátní varhanní skříň, kterou jako první ve své kariéře navrhl sám architekt baziliky,“ prozrazuje Josef Brachtl. Tato vzácnost nakonec rozhodla i o tom, jaké varhany se do ní vrátí. „Nevydali jsme se cestou univerzálního nástroje, na který jde zahrát hudbu všech slohů, ale rozhodli jsme se pro specifický barokní nástroj,“ prozrazuje šéf břevnovského kůru Marek Čihař.
Jako inspirace posloužily varhany v oblasti Slezska, odkud varhanář Tobias Meissner, tvůrce starých břevnovských varhan, pocházel.

PRESTIŽNÍ ZAKÁZKA
„Pro firmu Kánský-Brachtl je to velmi prestižní zakázka. V tomhle vzácném prostoru budou varhany navíc velmi exponované nejen při liturgii, ale i při koncertech. Největším kamenem úrazu byla právě Dientzenhoferova varhanní skříň. „Je vidět, že všechnu tu parádu navrhl někdo, kdo varhanám příliš nerozuměl. Když se podíváte dovnitř varhan, tak vidíte, že v půdorysu skříně není jediný pravý úhel, všechno je tu ve tvaru kruhových výsečí s velmi malými poloměry. Pro umístění obdélníkových vzdušnic to není příliš šikovné,“ říká Josef Brachtl. Při rekonstrukci se ukázalo, že varhanáři na začátku 21. století řešili stejné problémy jako jejich předchůdci v 18. století. Dokládá to nápis hudrajícího řemeslníka, který svou tužkou uštěpačně vzkázal budoucím generacím, že měl potíže nástroj do vymezeného prostoru postavit. Dnes se navíc ze stávající varhanní skříně nesměla ubrat ani tříska, a tak mohli řemeslníci využít pouze staré prostupy. Nikdo však dávno mrtvému architektovi nespílal. „Stejně by to nepomohlo. Navíc varhany jsou díky němu mimořádně krásné – připomínají spíš nádherný portál nebo oltář,“ doplňuje Marek Čihař.
Největší píšťala v nových břevnovských varhanách měří 478 cm a nejmenší má délku 17 mm. Varhany mají 3 manuály, 34 rejstříků a na vzdušnicích stojí celkem 2 196 píšťal. Zvláštností je zvonkohra s 27 bronzovými zvonky. Vzduch do varhan vhání soustava tří velkých klínových měchů, které je možné obsluhovat také ručně jako za starých časů.