Vydání: 2008/8 Únor 1948, 19.2.2008, Autor: Jiří Macháně

Minulou sobotu stanul Ladislav Hučko před věřícími jako biskup čerstvě šedesátiletý. Stalo se tak v řeckokatolické katedrále sv. Klimenta v Praze při bohoslužbě, na kterou dorazila také řada českých a moravských biskupů. Vypravili jsme se za ním s několika otázkami.

Můžete se ohlédnout za svým dětstvím a za rodinou? Prý byla „kněžská“?
Narodil jsem se do rušného období, protože jen pár dní po mém narození se při puči chopili moci komunisté. Pocházím z kněžské rodiny, protože – jak je známo – ve východním obřadu mohou být na kněze vysvěceni i ženatí muži. Pamatuji si na dědečka, který ještě působil na faře, ale pak z ní byl odstraněn a za krátkou dobu zemřel. Můj tatínek byl také knězem a před převratem působil jako profesor na gymnáziu. Protože v padesátém roce nepřestoupil nuceně na pravoslaví, celý život pak vykonával jenom svému vzdělání neodpovídající zaměstnání.

Kdy jste se setkal s východní tradicí?
Tatínek sloužil liturgii tajně doma a já mu ministroval. V plné kráse jsem ji zažil, až když se uvolnily poměry v šedesátých letech. Jinak jsme s rodiči chodili na mši svatou do římskokatolického kostela.

Co vás nasměrovalo ke kněžství?
Bylo to prostředí rodiny, kněží, které jsem znal, a samozřejmě ministrování. Asi v osmé třídě jsem v jednom okamžiku zažil silné Boží volání a šel se svěřit knězi. On toto povolání u čtrnáctiletého kluka usměrnil a povzbudil mě k modlitbě. Zůstal jsem tomu věrný a s nikým o tom moc nemluvil. Rodičům jsem své plány prozradil až před maturitou a dal si přihlášku do semináře. Ale oni to stejně tušili. Nakonec jsem mohl studovat jen přírodovědeckou fakultu...

Vaše cesta ke kněžství byla dlouhá. Než jste k cíli došel, prý jste se zabýval například těžbou ropy a plynu...
Nějak jsem se živit musel. Po promoci jsem z kádrových důvodů nemohl pomýšlet na nějakou vědeckou kariéru. Hledal jsem práci a našel jsem v novinách inzerát, že jeden podnik zabývající se těžbou ropy a plynu hledá fyzika. Šel jsem z Košic do Bratislavy a zůstal jsem tam skoro dvacet let.

V kolika letech jste se stal knězem?
Se systematickým studiem jsem začal až v roce 1990. Bylo mi 42 a byl to ten nejvyšší čas. Po dvou letech jsem odešel z Bratislavy studovat na Lateránskou univerzitu v Římě. Kněžské svěcení jsem pak přijal v roce 1996 a o sedm let později biskupské.

Jak se vám žije v Čechách? Na rodném Slovensku byste měl coby biskup větší prestiž...
Tak ta mi nechybí. Je možné, že by mi tam jako biskupovi víc naslouchali. Nemyslím jen věřící, ale obecně. Ne, že by se mi klaněli, oslavovali, ale zdá se mi, že lidé tam berou víc vážně, co jim biskup říká. Někteří věřící si myslí, že být biskupem je bůhvíjaké postavení. Je to spíš tak, jak to napsal sv. Augustin: Biskupům jsou dávány pocty, ale jsou vystaveni i pomluvám, mnozí je vychvalují, ale mnozí o nich také mluví nedobře. Poměry se za těch jeden a půl tisíce let od doby, kdy Augustin tyto řádky napsal, příliš nezměnily a s tím musí počítat ten, kdo na sebe bere kříž biskupské služby. V Česku se ale cítím dobře. Náš domov je v nebi. A tak ať jsme na této zemi kdekoliv, jsme jenom poutníci k věčnosti a společenství poutníků-křesťanů tu je, tak se cítím fajn.

Jaké jsou radosti řeckokatolické církve v Česku?
Naše společenství roste. Pomalu, ale jistě, a to nejenom počtem, ale i kvalitou. Dělal jsem statistiky za minulý rok a průměrná návštěvnost řeckokatolických chrámů se zvýšila asi tak o třetinu, což při našich nízkých počtech není číselně mnoho, ale důležitý je trend.

To asi nebudou Češi, kteří by propadli východní liturgii...
Za padesát let zákazu řeckokatolické církve jsme hodně věřících ztratili. Někteří se po letech vracejí, jiní obnovují tradici své rodiny. Ovšem nejvíce věřících k nám míří z migrační vlny z Ukrajiny. Jsou to lidé, kteří sem přicházejí za prací, oficiálně jich tu je asi šedesát tisíc, z nichž asi třicet procent může být řeckokatolíků. A právě oni přicházejí do našich chrámů.

To je velmi specifická skupina – farníci na dobu určitou...
Tak to úplně není. Někteří odcházejí zpět na Ukrajinu, jiní zůstávají a naturalizovali se tu. Pro nás je péče o ně jednou z nejvyšších priorit, protože je to největší skupina našich věřících. Teď máme osm kněží, kteří jsou Ukrajinci, ale studovali a byli vysvěceni tady v Čechách, takže mluví výborně nejen ukrajinsky, ale i česky.

Jaké jsou vaše plány do budoucna, co byste přál sobě i české církvi?
Přání mám moc. Ale ze všeho nejvíce bych přál lidem, aby si plně uvědomili, že nevěří něčemu, ale někomu. Aby víra byla kontaktem s živou osobou Ježíše Krista. To je zásadní rozluštění křesťanství: ne čemu, ale komu jsme uvěřili. Milovat je možné jenom živou osobu, nikoliv jen myšlenkový a hodnotový systém. Ten lze obdivovat, tvořit, být jeho fanouškem, ale milovat ho v tom pravém slova smyslu nejde. Takže mé přání je, aby lidé milovali Krista a nebyli jenom křesťany v nějakém systému, „jen“ součástí nějakého okruhu lidí.

---

Řeckokatolíci, přesněji řečeno katolíci byzantského obřadu, patří do rodiny katolické církve, se kterou jsou věroučně jednotní. Uznávají autoritu papeže a liší se pouze svým byzantsko-slovanským obřadem. Na základě posledního sčítání lidu se k nim v Česku hlásí 7675 lidí, dalších několik tisíc řeckokatolických věřících zde pobývá přechodně. V aktivní službě působí 30 duchovních ve 25 farnostech rozdělených do sedmi děkanátů.
(peš)