Kdyby v každé rodině bylo jedno přijaté dítě

Vydání: 2008/35 Máme doma prvňáčka, 26.8.2008, Autor: Zita Chalupová

V objektu, kterému v Neratově říkají Filmáč, bydlí Němcovi. Je to jedna ze dvou pěstounských rodin, které na tomto poutním místě žijí. Starají se celkem o jedenáct dětí, z toho šest mají v pěstounské péči. Vychovávají zdravé děti, které neměly žádné rodinné zázemí, a dva chlapce s Downovým syndromem. Druhou pěstounskou rodinou jsou Malíkovi. „Těm už děti odrostly, ale stále se k nim vracejí. A paní Malíková nyní dělá opatrovnici některým našim klientům,“ objasňuje Ludvík Klimeš jeden ze tří hlavních projektů sdružení.

Pro obě rodiny sdružení zajišťuje základní životní podmínky, tedy hlavně prostory. Třiapadesátiletá Jana Němcová, povoláním zdravotní sestra, dlouho přemýšlela o tom, že by poskytla domov i jiným než svým dětem.
V porevolučním nadšení odešla s manželem do Neratova a stala se z nich pěstounská rodina. „Našemu nejstaršímu Janovi tehdy bylo patnáct, do toho přišlo stěhování, dvakrát měnil školu a během prvního roku tady jsme přijali pět dětí do péče a narodil se nám ještě František, nejmladší z našich dětí. Pro všechny to byla dost rána, ale nějak jsme se s tím vyrovnali. Já jsem byla odmalička vychovávaná k pomoci druhým, takže impulsy vycházely spíš ode mě, manžel nebyl proti,“ vzpomíná paní Jana. Jak říká, všechny přijaté děti si s sebou přinesly problémy způsobené zejména předcházející výchovou. „Pavel už se osamostatnil, jeho sestra Jana bydlí v Praze se svým chlapcem a další sestra Petra půjde do posledního ročníku, bude z ní pečovatelka. Michal, naše první přijaté dítě, který k nám přišel, když mu bylo osm a půl roku, má dnes třiadvacet. Vyrůstal v ústavu, protože se narodil s rozštěpem úst, teď půjde do třetího ročníku – učí se na instalatéra,“ vypráví Jana Němcová o dětech a dodává, že s Járou a Romanem postiženými Downovým syndromem, kteří dnes mají patnáct a šestnáct let, už společně dožijí. „Kdybych tehdy věděla, do čeho jdu, nevím, jestli bych si takovou cestu zvolila. Je to velice náročné, navíc Roman měl těžkou srdeční vadu, musel na operaci a báli jsme se, že nám umře. V tom se náš přístup nijak nelišil od vlastních dětí. Někdy v krajních situacích se sice nějaké konflikty projevily, ale vždycky jsem se snažila být spravedlivá. Bylo by prima, kdyby v každé rodině bylo jedno přijaté dítě. Tolik, jako máme my, je opravdu těžko zvládnutelné. A navíc – člověk nemůže pomoci všem,“ uzavírá paní Jana.


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay