Vydání: 2007/24 Co Čech, to muzikant?, 12.6.2007

Letos 19. června uplyne právě třicet let od chvíle, kdy papež Pavel VI. svatořečil prachatického rodáka Jana Nepomuka Neumanna. Na tohoto muže z českobudějovické diecéze, který se nakonec stal prvním svatým biskupem Ameriky, jsme se zeptali biskupa Jiřího Paďoura.

Jak provází Jan Nepomuk Neumann vaši diecézi?
Připomenutí světce, jehož kanonizace jsem se před třiceti lety zúčastnil, bereme jako povzbuzení, že z našeho prostředí vyrostl člověk, který svým životem přesáhl rozměry Čech a Evropy a svým vlivem zasáhl i Ameriku. Posvěcuje celou českobudějovickou diecézi i naši zem. Je příkladem hledání životní cesty velmi odvážným způsobem – překročil totiž oceán a pustil se do práce v cizím prostředí. Je symbolem hlubokých kořenů naší víry a je vidět, že naše země vydává plody.
Přišel v době, kdy zde byla přemíra duchovních povolání, a proto byl vysvěcen až v Americe. Byl přitom úžasně zajímavým člověkem – neobyčejně bystrým, houževnatým a plodným misionářem.
Protože žijeme ve společenství svatých, pociťujeme, jak nám sv. Jan pomáhá. Osobně vnímám jeho pomoc při své biskupské službě.

Zmínil jste se, že jste byl přítomný kanonizaci v roce 1977...
Bylo to v době tvrdé normalizace a začínal jsem působit jako kaplan ve farnosti Mariánské Lázně. Vládní garnitura měla tehdy na svatořečení do Říma někoho pustit. Na předsednictvu vlády rozhodli, že povolí cestu skupině dvaceti kněží z budějovické a pražské diecéze a třem řeholnicím z Lomce. Tak jsem se tenkrát přihlásil, ačkoli jsem si myslel, že pojedou jen členové kolaborující organizace Pacem in terris. Ale nebylo to tak a kupodivu jsem byl potvrzen i já, přestože jsem už tehdy neměl dostat státní souhlas a mohl působit jen v pohraničí. Výprava byla ovšem pod kontrolou a dozorem tehdejší Státní bezpečnosti. Bylo to poprvé, co jsem byl přítomen kanonizaci a viděl živého papeže. Pro mladého kněze, jako jsem byl já, to byl obrovský zážitek.

Návrat do tehdejšího Československa asi příliš radostný nebyl...
Po všech těch hezkých zážitcích a setkáních mě pak doma čekaly těžké roky. Hned na hranicích nás tenkrát důkladně probírali. Na nic ale nepřišli, protože jsme nic neprováželi. Měli jsme možnost nakoupit v Římě mnoho suvenýrů, tak jsme domů vezli jen obrázky a medailonky. Rozdal jsem je pak po návratu svým farníkům v Mariánských Lázních. Hmotného tedy nemám z kanonizace nic. Devět let jsem pak nesměl vykonávat kněžskou službu a musel pracovat jako nádeník. Na svatořečení Jana Nepomuka ale vzpomínám rád. Byla to vzácná zkušenost na mé životní cestě. Tenkrát jsem ještě netušil, že budu někdy biskupem, natož biskupem v diecézi, z níž tento světec pochází.

Uvědomují si věřící vaší diecéze, že odsud pochází tak významný světec?
Češi bohužel hodně zapomínají. Kanonizace sv. Jana však oblast Prachaticka velmi oživila. Na základě úcty k sv. Janu prorůstá vzájemná komunikace současných obyvatel Prachaticka a po válce odsunutých německých rodáků, kteří nemají pocit bolu, averzi nebo výčitky, ale přicházejí v úctě k tomuto světci. Svatý Jan měl tatínka Němce, takže je jeho osobnost oslovuje. Žil ještě dávno před pozdějším poválečným odsunem Němců. Zdejší oblast byla v té době obydlena lidmi, pokojně žijícími v česko-německé symbióze. Jeho osobnost je tak jakýmsi lékem na naši rozbolavěnou minulost, ovlivněnou světovými válkami, i na vše ostatní, co následovalo. Jeho kanonizace byla léčitelským momentem a sv. Jan Nepomuk Neumann se stal hlubokým uzdravovatelem vzájemných vztahů.
Jsme také hrdí, že tento náš krajan žil a působil v Americe. Má to velký význam z hlediska současné globalizace i planetárního vědomí. Univerzalitu církve potřebujeme prožívat názorně a v postavě sv. Jana máme vynikajícího reprezentanta, který vyrůstá z historie a přerůstá do současnosti.

Chystá se poutní slavnost v Prachaticích, budete tam 16. června sloužit mši svatou...
Oslavy života a díla sv. Jana jsou velkou příležitostí pro současnost. Pozvali jsme na pouť německy mluvící rodáky a kněze. Někteří se jí zúčastní, jiní sice pro svůj věk už přijet nemohou, ale s velkou vděčností nám posílají poděkování i za pozvání. Pouť jsme koncipovali jako poctivé a klidné zamyšlení nad životem svatého Jana. Určitě bude povzbuzením našich věřících. (Více o pouti na 4. straně přílohy)
RADEK GÁLIS, mach