30. 8. 2016
|Třicet let žije v Severní Americe. Litoměřický rodák, hudebník, emigrant, františkán a kněz VÍT FIALA nyní odchází do Říma. Povede tam formaci františkánů-studentů teologie.
Vydání: 2016/36 Sto milionů pro církevní školství, 30.8.2016, Autor: Jana Michálková
Příloha: Diecézní zpravodajství - Litoměřická diecéze
Po vystudování hry na violoncello na konzervatoři v Praze jsem absolvoval vojnu a potom hrál tři roky v Janáčkově opeře v Brně. Z Čech jsem odešel v roce 1985 na půlroční angažmá do Rakouska a nějak jsem se „zapomněl vrátit“. Po dvou letech jsem přesídlil do Kanady, kde jsem se stal varhaníkem v českém kostele sv. Václava v Torontu. Začal jsem se připravovat na teologii studiem filozofie a po jeho ukončení jsem vstoupil do řadu sv. Františka. Po noviciátu jsem pokračoval ve studiu teologie v semináři v Bostonu.
V USA jsem žil šestadvacet let: deset let na formaci a studiích v Bostonu, šestnáct let pak v Ohiu v městě Youngstown. Donedávna to bylo jedno z nejnebezpečnějších měst v USA. Svého času zde žila i rodina známého Al Caponeho. On sám byl bratrancem jednoho z našich františkánských bratří – tento náš fráter zemřel před necelým půl rokem ve věku 94 let.
Naše svatyně v Youngstownu je poutním místem vybudovaným františkány z Transylvánie, kteří přišli do Ameriky v 50. letech.
Hodně z nich k nám přichází pro pomoc. Často jsou to lidé, kteří se snaží zbavit závislosti na drogách a alkoholu. Dvakrát týdně u nás probíhají jejich anonymní schůzky. Řídil jsem také čtyři skupiny složené ze členů františkánského sekulárního institutu a jednu skupinu rodičů, kteří vzdělávají své děti doma. Kromě toho přichází mnoho lidí na duchovní rozhovory a ke svátosti smíření.
Od pěti ráno máme adoraci a ranní chvály. Každý den v klášteře sloužíme dvě mše a sedíme ve zpovědnicích. Kromě toho studujeme, máme čas na osobní modlitbu a vedeme duchovní rozhovory. Mou nejoblíbenější modlitbou je breviář. Po odpoledním klidu manuálně pracujeme venku na zahradě, v lese nebo v domě. Protože jsme chudý klášter, děláme většinu prací sami – poklízíme, vaříme, pereme, natíráme, děláme údržbu auta a traktoru, sekáme dříví, zkrátka všechno, co je potřeba. Jsem tak trochu i elektrikář, instalatér, stavitel a truhlář. Po večeři čtu nebo občas hraju na cello. V posledních několika letech pravidelně hraji komorní muziku a v symfonických orchestrech. A po noční modlitbě, která je po deváté večer, jdu spát.
Prvního září odlétám do Říma, kde budu vedoucím formace mladých františkánů – studentů teologie. Budu se starat o studenty ze tří provincií – z naší provincie v New Yorku a z irské a maltské provincie. Náš klášter v Římě se nachází asi sto metrů od svatopetrské baziliky, u zdi Vatikánu. Studenty budu duchovně doprovázet a připravovat na život v řeholi.
Myslím, že dnešní doba řeholnímu životu příliš nerozumí. Mezi řeholníky totiž existuje mnoho tendencí, které řeholní život sekularizují. Život víry spočívá v tom, že věříme a přijmeme Boží sliby. Ty se netýkají pouze života po smrti, ale i života v tomto světě. A řeholní život nabízí skvělé podmínky, abychom zakusili nejhlubší vztah s Bohem.
Nebezpečí je v tom, že pokud dojde k záměně hlavního cíle našeho řeholního života za nějaký vedlejší, pak naše poslání od Boha zaniká a my se stáváme pouhými sociálními pracovníky. Hlavní cíl řeholního života je vstup do mystického vztahu s Bohem. V tomto vztahu se řeholník stává Božím nástrojem.
Opravdové štěstí v životě jsem našel v momentě, když jsem svobodně odpověděl na Boží povolání. Jestli něčeho opravdu lituji, tak toho, že jsem se nestal řeholníkem už dříve.