Zuzana Holasová: Přebývání v pekle mě nudí

Vydání: 2006/2 Mladí lidé - naděje budoucnosti?, 12.1.2006, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Zuzana Holasová se narodila v Praze v roce 1950. Vyrůstala v rodině, která byla v podstatě ateistická, posléze studovala práva a nakladatelskou specializaci v rámci žurnalistiky. Pracovala v nakladatelství Albatros. V devadesátých letech začala publikovat vlastní knihy: Nefritový prsten, Příběhy z Bible, Bible  kniha knih, Čtrnáct malých setkání, Popoupo, Jakub a radost, Strašidelné město. Je členkou Sekulárního františkánského řádu.

Za jakých okolností jste konvertovala?

Moje konverze trvala delší čas. Byl to proces a já dodnes žasnu nad tím, jak dokonale zrežírovaný. Vždycky jsem ve správný čas na správném místě našla tu správnou knihu, film nebo člověka. Pak už jen stačilo na nabídku odpovědět ano, a postoupila jsem v onom procesu na vyšší úroveň.. Vzpomínám si, že jsem v dětství slyšela v rádiu číst Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho, a to byl asi první stupínek mojí konverze. Tahle knížka, i když se v ní o křesťanství přímo nemluví, přede mnou otevřela úplně jiný svět – svět veliké krásy, imaginace a duchovnosti. A posledním stupněm byl můj budoucí manžel, který konvertoval o něco dřív než já, a tak jsme spolu o víře hodně mluvili. A ještě něco: od dětství jsem vnímala, že mě někdo doprovází. Měla jsem zkrátka pocit přítomnosti svého strážného anděla, ačkoli jsem tehdy moc nevěděla, oč jde. Dodnes nedám dopustit na onu tak často vysmívanou modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku, kterou jsem se tenkrát kdovíjak, snad od babičky, naučila.

Neztratil se vám anděl dodnes?

Kdepak. Pořád je tady a je úžasný.

Věnujete se knížkám pro děti a vkládáte do nich křesťanské poselství. Děje se to však až ve druhém plánu, jako by nenápadně. Proč poselství víry nejde vyslovit hned a naplno, jako třeba kdysi v Kájovi Maříkovi?

Od napsání Káji Maříka uplynulo sto let. Dnešní děti zajímají Hvězdné války, Pán prstenů, Harry Potter – a to jsou díla, kde ožívají mýty a uplatňují se archetypy. Prvoplánoví hrdinové jako třeba Vinetou je už nebaví. Prostý prvoplánový příběh, tím spíše „křesťanský“ lze dnes vyprávět jen hodně malým dětem a musí se přitom velmi pečlivě dbát na to, aby se nesklouzlo do kýče. Mě ale takové psaní moc nebaví. Navíc jsem přesvědčená, že vstoupit do svátostného světa a duchovních skutečností lze nejlépe metaforou, analogií, symbolem.

Vy sama ve asvých knihách křesťanské poselství na příběh až druhotně „nabalujete,“ nebo tohle poselství vymýšlíte první a obalujete ho až poté příběhem?

Nepíšu apologety, píšu příběhy, ale jsem křesťanka, a to je ústřední téma mého života. Tudíž křesťanství prosakuje do mých knížek odněkud zvnitřku, aniž bych se o to nějak moc snažila. Někdy stačí zaslechnout nějaké slovo, větu nebo slovní spojení, v kterých už je jako by  všechno obsaženo. Třeba výraz „velká prázdnota“. Pochopila jsem to jako místo bez lásky  a příběh Popoupa se hned začal vyjevovat.

Už Michelangelo říkal, že v každém kameni je ukryta socha.

A slova, aspoň některá, v sobě zase skrývají velkou sílu, která s sebou nese příběh, nebo třeba tajemství.

Někteří autoři dětské křesťanské literatury žehrají na dnes tak populární knihy jako zmíněný Harry Potter. Vy se nebojíte vstoupit do dramatického světa mýtů a archetypů, které někdy ve vědomí čtenářů nemusí s křesťanstvím souznít?

Já si nemyslím, že archetypy, ale i mýty nesouzní s křesťanstvím. Naopak nutně korespondují se svátostnou povahou světa. Právě proto mají příběhy, které z nich čerpají, takovou sílu. A pokud jde o Harryho Pottera – některé lidi zřejmě mate kulisa těchto knih. Ale to je jen výrazový prostředek, kterým se sdělují ušlechtilé a vlastně tradičně křesťanské hodnoty – například mateřská láska, pomoc slabším, či odvaha riskovat pro ostatní vlastní život.. Když na Harryho Pottera někteří křesťané reagují odmítavě, zdá se mi, že je to nejspíš proto, že ho nečetli.

Takový Harry Potter se dá vnímat i jako určitá obrana literatury - kniha tu byla první, film a další výrazové prostředky na ni teprve navazují. Nejsou to Pokémoni, kdy byl první komiks.

Asi ano. A nejen literatury, ale i četby. Vzpomínáte si, jak jsme v dětství vnímali, že knihy krásně voní, a jak bylo báječné zalézt si s nimi do postele a ponořit se do jiného světa? Když děti zapomenou číst, přijdou o kus krásy v životě.

Pohybujete se v nakladatelském prostředí, které je z výrazné části sekulární. Nesetkala jste se třeba v Albatrosu s nějakou výtkou, že ze Strašidelného města křesťanství moc křičí?

Vůbec ne. Redakci zajímalo, jestli je rukopis dobrý nebo špatný. A protože se jim líbil, věnovali knížce velkou pozornost. Je ale pravda, že s prvoplánově křesťanským „traktátem“ by mě nejspíš poslali domů, nebo aspoň do jiného nakladatelství. Na tom ovšem něco je. Po roce 1989 se u nás vzedmula vlna děl, obzvlášť pohádek, jejichž autoři se snažili křesťanské momenty  zdůrazňovat – a z téhle snahy často vzešly obrazy cukrkandlového Pána Ježíše s plechovou svatozáří nad hlavou. Reakce nic netušícího dítěte, kterému místo živého Krista někdo ukázal tuhle odpudivou karikaturu, je zřejmá. Dnes už je tahle vlna naštěstí za námi. Nemohu si pomoct. Než takhle špatně, to raději nic.

Vaše knížky možná z větší části čtou děti, které nevyrůstají v křesťanském prostředí a je tedy docela dobře možné, že onu druhoplánovou křesťanskou zvěst ani nepostřehnou.

Ano, je to možné. Když ji ale nepostřehnou hned, třeba se jim vyjeví za deset let v úplně jiné souvislosti. Kdysi přečtený příběh zafunguje jako reflektor, který v pravou chvíli nasvítí něco důležitého.

Pro jakou věkovou skupinu píšete?

Cíleně pro žádnou. Moje knížky jsou pro každého, kdo má chuť rozkódovat vyprávěný příběh. Čtou je především děti, ale i dospělí. Myslím, že to byl Chesterton, kdo řekl, že co je dobré pro děti, je dobré i pro dospělé. A třeba takové skvosty světové literatury jako Malý princ, Medvídek Pú nebo Hobit jsou vlastně dětské knížky.

Proč se zabýváte právě literaturou pro děti?

Asi proto, že dětský svět je barevnější, veselejší, fantastičtější a nějak poctivější, než svět, jak ho většinou vnímají dospělí. Velká literatura, literatura pro dospělé, tenhle potemnělý svět reflektuje. Někdy, vlastně skoro vždycky to vyznívá jako dočasné přebývání v pekle. A mě peklo nudí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay