Zůstala věrná životnímu „ano“

Vydání: 2014/38 Papež František oddal dvacet párů, 16.9.2014, Autor: Jan Paulas

Z prosluněné Francie do studeného statku na Vysočině zamířila kdysi mladá francouzská básnířka Suzanne Renaud. V nehostinném kraji byla nakonec za komunismu uvězněna a domů se už nikdy nepodívala.
 
Suzanne Renaud se slunečníkem a manželem u vody. Snímek archiv Petrkov
 
Letos uplynulo padesát let od její smrti a koncem září si připomeneme 125 let od jejího narození. Až nyní pomalu vystupuje ze stínu svého manžela, básníka a grafika Bohuslava Reynka. A to díky objevné knize mladé romanistky LUCIE TUČKOVÉ, která pod názvem Suzanne Renaud / Petrkov 13 vyšla nedávno v Pasece.
 
Jak jste Suzanne Renaud „potkala“?

Nejdřív mě oslovila jako básnířka, její poezie byla pro mě obrovským objevem. A když mi bylo osmnáct, začala jsem pátrat, kdo to byla ta Francouzka, která u nás prožila skoro celý život. Zvláštní je, že jsem už znala jméno Bohuslava Reynka, ale zpočátku jsem nevěděla, že čtu poezii jeho ženy.

Ve své knize zachycujete i její dětství a mládí. Z jakých poměrů pocházela?

Narodila se v Lyonu, ale ještě jako dítě se s rodiči stěhovala do Grenoblu. Už toto město a jeho kulturní život ji formovaly, ale na její vzdělávání a vývoj měla obrovský vliv především její maminka, která – a to tehdy ještě nebylo vůbec běžné – dceru podporovala ve studiu. Suzanne jako vůbec první ženská posluchačka absolvovala v Grenoblu vysokou školu, kde následně začala přednášet. Od dětství se také díky vlivu maminky, jejíž rodina byla muzikální, věnovala zpěvu a hře na piano. Její hudební a básnický talent byly vlastně nedělitelné a vyvíjely se souběžně.

Rodina byla poměrně dobře situovaná, takže Suzanne hodně cestovala. Její vzdělávání probíhalo tak, že třeba odjela v létě na dva měsíce do Anglie, aby si zlepšila znalosti angličtiny, ale také aby si pořídila nejnovější anglické knihy. Ani to nebylo tehdy úplně běžné.

Byla tedy typickým městským dítětem…

Nedá se říci, že by byla čistě městskou dívkou. Tatínek pocházel z francouzského venkova, jenže na venkov jezdila rodina jenom na prázdniny. Navíc to nejčastěji probíhalo tak, že tatínek jel sám do své rodné vesnice v Horním Savojsku a děvčata, Suzanne a mladší sestra, s maminkou podnikaly společně cesty po Francii či někam do zahraničí. Venkov tedy Suzanne poznala dost pozdě na to, aby si ho mohla výrazněji oblíbit.

Ptám se proto, že její český nápadník Bohuslav Reynek pocházel ze zapadlého venkova někde v Čechách. To ji nelekalo?

Suzanne zprvu vůbec netušila, že Bohuslav je odněkud z vesnice! Neviděla ho jako venkovana, ale jako básníka, překladatele a výborného znalce francouzské literatury. A jeho skvělé vystupování, jemné způsoby a obrovský rozhled na ni zapůsobily. Samozřejmě nejdřív Bohuslava přijímala pouze jako vzácnou návštěvu z Československa, jako pána, který žádá o autorizaci k překladům jejích básní. A ona byla nesmírně potěšena, že sbírka z regionálního nakladatelství doputovala až někam do Československa.

Je zvláštní, že ani přesně nevíme, jak na ni Reynek narazil. Jsou dvě varianty – a jako pravděpodobnější se mi jeví ta, že sbírku poznal díky Josefu Florianovi, protože poměrně brzy poté, co vyšla ve Francii, na ni Florian upozorňoval. Na tom mě mimochodem zaujalo něco velmi typického pro Starou Říši. Ve stejnou dobu, tedy v červnu roku 1923, o sbírce, která o rok dříve vyšla v nákladu pouhých 300 kusů v kraji Vivarais, psaly pařížské literární revue a zároveň vyšel lístek s doporučením ve Staré Říši.

Z vaší knížky vysvítá, že Bohuslav musel Suzanne k sňatku trochu uhánět. Do vdávání se jí nechtělo?

Bylo to mnohem složitější, protože Suzanne se s Bohuslavem seznámila v době, kdy spokojeně učila na vysoké škole, svůj život v Grenoblu měla pevně usazený a zdálo se, že všechno běží tím nejlepším směrem. Vydala básnickou sbírku, na kterou měla dobré ohlasy, a měla pocit, že dál bude rozvíjet svůj talent.

Jenomže v té době jí nečekaně umírá maminka, což byl pro ni takový otřes, že jakoukoli životní změnu pak dlouho odmítala. V Grenoblu měla řadu nápadníků z dobře situovaných rodin, ale měla za sebou také několik vztahů, které vždycky skončily tragicky. Třeba její první milostný vztah s vojákem, jehož ošetřovala v lazaretu, kde za války pracovala, skončil tím, že po návratu na frontu padl. A takových tragických událostí následovalo několik. Pro Suzanne bylo tedy nesmírně těžké, rozhodnout se pro vztah, a navíc opustit rodnou Francii.

Po svatbě žili Reynkovi střídavě v Petrkově a v Grenoblu. Jak to prakticky probíhalo?

Na začátku úmluva zněla, že budou pobývat půl roku v Grenoblu a půl roku v Petrkově. Probíhalo to úplně normálně, nasedli na vlak a na tři přestupy byli tam a potom zase na tři přestupy jeli zpátky. Nejdřív nad tím Bohuslavovi rodiče dost pozvedali obočí, nemohli to pochopit, ale pro novomanžele to problém nebyl. Dokonce si dopřávali i chvíle tvůrčí samoty – když bylo Bohuslavovi už smutno po Petrkovu a Suzanne se ještě z Grenoblu nechtělo, jel o měsíc napřed, aby tvořil, a své ženě posílal krásné dopisy, v nichž popisoval, co nového namaloval nebo co zrovna překládá. Tenkrát to bylo asi šťastné období pro oba. A samozřejmě potom po narození obou synů, Daniela a Jiřího, s nimiž do Francie cestovat nepřestali.

Naopak těžké období nastalo hlavně po nástupu komunismu, kdy se Suzanne do Grenoblu už nikdy nepodívala. Jak to snášela?

Právě kvůli tomuto období po poslední návštěvě Francie jsem knihu začala psát. Chtěla jsem aspoň trochu pochopit, co tehdy prožívala. Z náznaků a ze střípků dopisů, které opatrně psala svým přátelům do Francie, je vidět, že se její každodenní život obrousil na to nejnutnější a že tyto těžké události – exil, vyloučenost rodiny, život v chudobě – v ní málem zardousily básnířku. Bála se, že už nikdy nic nenapíše. A skutečně skoro deset let nepsala.

Byla ke konci života na Vysočině nešťastná, nebo jí tento drsný kraj přece jen přirostl k srdci?

Svůj vztah k Petrkovu si určitě našla. Je pravda, že v zimních měsících byl dům skoro neobyvatelný, promrzlý a nepřívětivý, ale zároveň byl pro ni ochranným valem před okolním světem. To si uvědomovala už ve válečných letech. Milovala zdejší zahradu, staré stromy, květiny – a i když v padesátých letech pustla hlavně kvůli JZD, které statek zabralo a do Petrkova nasadilo chov dobytka, přece jen to byla Suzannina zahrada. Nedá se tedy říct, že by se v Petrkově cítila jen jako ve vyhnanství.

Hlavně díky Suzanne se stal Petrkov domovem rodiny Reynkových, místem, kde se setkávala se syny k dlouhým rozmluvám, kde se možná ke konci života více míjela se svým manželem, ale to neznamenalo, že by jejich vztah už vůbec nebyl vroucný. Musíme si uvědomit, že oba byli básníci, tudíž museli být nesmírně citliví vůči tomu, co se dělo kolem nich na statku. A mlčení bylo někdy jednodušší než mluvení. Petrkov byl ale zároveň místem, kam za Suzanne a Bohuslavem jezdily návštěvy, vzácní lidé, kteří sami vnímali, že Petrkov – slovy Dany Němcové – je sice život ve vyloučení, ale také svět výlučnosti.

Ve své knize přinášíte spoustu dosud nepublikovaných fotografií a úryvky ze soukromé korespondence. Jak jste se k nim dostala?

Trochu s úsměvem odpovím, že jsem možná byla svým stálým dotazováním, hledáním, pátráním pro některé pamětníky tak nesnesitelná, až mi některé materiály raději vydali. Musím říct, že mi pomáhala „šťastná náhoda“, až se mi nechce říkat „náhoda“, protože vždycky, když jsem byla zoufalá, že se k některým materiálům nedokážu dostat, vynořily se samy odjinud. Ne každý byl totiž ochotný sdílet třeba dopisy – především ve Francii jsem narazila na obrovské problémy, kdy si je některé rodiny chtěly zachovat na památku a bylo hrozně těžké se k některým listům dostat. A potom se skoro zázračně objevily alespoň odpovědi na dané dopisy, které jsem marně hledala.

Jinak musím říct, že práce na knize pro mě znamenala několik let života a sdílení s těmi, kdo ještě Petrkov zažili v době, kdy tam Suzanne a Bohuslav pobývali. A to pro mě bylo nesmírné obohacení.

A čím samotná Suzanne Renaud vstoupila do vašeho života?

Nejvíce ji obdivuji pro její schopnost dostát své životní volbě. Když se za Bohuslava Reynka vdávala, vůbec netušila, co ji v životě čeká. Ale dokázala všemi zkouškami projít, neopustit Československo a zůstat věrná svému původnímu „ano“. Přitom neztratila svůj osobitý smysl pro humor. Její potřeba smíchu i v největším temnu ji zřejmě nejednou zachránila. A pevně se celý život opírala o víru v Boha. Jako ženu ji nesmírně obdivuji a zároveň je pro mě jednou z nejpozoruhodnějších francouzských básnířek 20. století – vedle Mariel Noël, kterou nyní shodou okolností přeložil Jiří Reynek. 

 
Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay