Zralost znamená schopnost dialogu

Vydání: 2009/4 Obrácení sv. Pavla, 21.1.2009, Autor: Martin T. Zikmund

„Vnímám křesťany jako jedno společenství, byť rozbité,“ tvrdí Petr Příhoda

Takových osobností mnoho nemáme. Jsou to lidé, kteří vynikli ve své profesi, nebáli se zapojit do disentu, otevírat nepopulární témata, vstoupit v demokratických poměrech na čas do praktické politiky a také z ní se ctí odejít. Není mnoho těch, kdo by přednášeli vysokoškolským studentům, psali do několika periodik, promlouvali do rozhlasu a přitom se hlásili ke křesťanství a cestu církve aktivně promýšleli. Jedním z této hrstky je psychiatr a publicista Petr Příhoda, který se letos v lednu dožívá 70. narozenin.

Když jsem kdysi pro sebe objevil vaše články, vyzařovala z nich na mne jakási podmanivá vyrovnanost a nadhled, jakkoli jste psal o ožehavých či kontroverzních tématech. Předpokládal bych, že pocházíte ze stabilních rodinných poměrů, že jste byl od dětství formován v živé církevní tradici, a nadto jste se těšil zvláštní přízni osudu. Je to pravda?

Posuďte sám. Narodil jsem se těsně před válkou v jihočeských Netolicích. Otec byl důstojníkem československého letectva. V roce 1940 utíkal do Anglie, chtěl bojovat. Na moravsko-slovenské hranici byl zadržen, odsouzen na pět let, vězněn ve Waldheimu v Sasku. Po dvou letech tam zemřel. Otec pocházel z českobratrské rodiny a směl mít ve vězení Bibli, německou herrnhutskou (Bratří ochranovských). Duchovní té církvičky se pak modlil u jeho rakve v drážďanském krematoriu. Byl tam jen on a moje matka, která pocházela z katolického prostředí.

Zůstal jste nadále s matkou v jižních Čechách?

Máma mě nemohla mít u sebe, byla zaměstnaná, a tak si mě vzala ostravská teta. Byla evangelička a vedla mě k modlitbě. Když začali spojenci Ostravu bombardovat, byl jsem „ulit“ k prarodičům do jižních Čech. V roce 1946 se maminka podruhé vdala. Můj nevlastní otec se vrátil do vlasti se Svobodovou armádou; byl komunista stalinské ražby, ale vůči mně grand. Zůstal vojákem z povolání, hodně jsme proto „vandrovali“. V letech 1948–1950 působil na ambasádě ve Varšavě. Chodil jsem tam do sovětské školy a v době volna lítal s polskými kluky. Mátuška Rus mi zaimponovala, její širé obzory, vítězné války… V tom ruském prostředí bylo cosi podmanivě chlapského. Zbaštil jsem to i s báťuškou Stalinem, stal jsem se pionýrem. Když jsme se vrátili domů, bylo mi jedenáct, byl jsem svědkem drsného rozkulačování dědy Příhody, otce mého vlastního táty. Ty protichůdné zkušenosti ve mně vyvolaly ostrý vnitřní konflikt.

Necítil jste se jako mezi mlýnskými kameny? Jak se vám ty odlišné pohledy na politické dění kolem vás podařilo zvládnout?

S příchodem puberty jsem pověsil víru na hřebík. Zajímala mě přírodověda i knížky o psychologii a psychiatrii. Na lékařské fakultě v Brně se přede mnou poprvé otevřela otázka po smyslu života. Nezdálo se mi možné, že lze skutečnost vysvětlit čistě materialisticky, navíc jsem se ve vysokoškolském prostředí setkával s věřícími vrstevníky. Začal jsem hltat filozofickou a náboženskou literaturu. Celé jedno léto padlo na Pospíšilovu „Filosofii dle zásad sv. Tomáše Akvinského“. Ovlivnily mě knížky Dominika Pecky, jehož jsem pak poznal osobně. Četl jsem i evangelické autory, např. Viktora Hájka a J. L. Hromádku.

Měl jste evangelické i katolické příbuzenstvo. Proč jste se nakonec rozhodl stát se katolíkem? Označujete se přitom za „ekumenicky smýšlejícího“. Co tím míníte?

Když jsem si znovuobjevil křesťanství, váhal jsem mezi církví tátovou a máminou. V dětství jsem byl v obou doma. Zvítězil argument právní kontinuity, jsem katolík. A ekumenismus? Vnímám nás křesťany jako jedno společenství. Ale rozbité. Jako by se mi rozvedli rodiče.

Kde jste začal svou profesní dráhu?

Umístěnku jsem dostal do severočeské krajské psychiatrické léčebny v Horních Beřkovicích. Pobyl jsem tam devět let. Bylo to velmi podnětné, a to nejen po odborné stránce. Osudy pacientů mi ukázaly temnou stranu našich novějších dějin – setkával jsem se s oběťmi nacismu, tzv. odsunu Němců, brutální kolektivizace i s bývalými mukly z komunistických lágrů.

Nacismus vám vzal tátu. Přesto jste překonal negativní vztah k Němcům, i k těm sudetským. Jak?

Byl jsem vychován v protiněmeckém duchu. Matka Němcům nikdy neodpustila. Prarodiče z tátovy strany se po válce zakoupili v pohraničí. Jezdil jsem tam na prázdniny. Ta krajina mi připadala nějak prokletá, např. ty opuštěné usedlosti... Oči mi plně otevřeli až moji pacienti z řad Němců, kteří směli v Československu zůstat. Vyprávěli mi, co zažili, často plakali. Pro mnohé jsem byl prvním Čechem, jemuž se svěřili. Pak jsem začal po událostech tehdejší doby pátrat aktivně. V roce 1985 jsem napsal pro samizdat průvodní text k cyklu fotografií zpustošeného pohraničí Josefa Platze „Ztracené dějiny“. Vyšel v Tigridově Svědectví, po převratu i zde, ale skoro bez fotek. Někdy v lednu 1990 přišla do Špalíčku (koordinačního centra Občanského fóra) nabídka k dialogu od sudetoněmecké Ackermann-Gemeinde a já to dostal k vyřízení. Setkání obou týmů bylo neuvěřitelně povzbudivé – stala se z něj tradice.

Jak jste se vyrovnával se stalinismem nevlastního otce? Stýkali jste se i poté, co jste se osamostatnil?

Otčím mi zprvu nesmírně imponoval: vyrůstal jsem bez táty – a najednou byl v rodině chlap! Pak jsme se světonázorově i politicky odcizili. Byl to zvláštní vztah. O jistých věcech jsme nemluvili, ale nepřestali jsme se mít rádi. On to v partajní hierarchii dotáhl vysoko a můj návrat ke katolickému křesťanství nesl trpce. Nebyl na mé svatbě. Ani matka ne. Zakázal jim to
KV KSČ, protože svatba se odehrávala v kostele.

Co pro vás znamenal osmašedesátý rok?

Tento rok jsem prožíval v Horních Beřkovicích. Založil jsem v léčebně závodní organizaci socialistické strany (pro KAN nebo lidovce bych tam nikoho nezískal). Udělal jsem v ní rychlou kariéru od okresního výboru až po ten ústřední. Za rok nás osmašedesátníky vymetli. V léčebně mě suspendovali a dostal jsem se na seznam pravicových živlů severočeského kraje. Dal jsem výpověď a odešel za rodinou do Prahy. Na OÚNZ Praha 4 mě ředitel, reformní komunista, přijal velmi ochotně – i s tím mým škraloupem. Zanedlouho ředitele vyhodili. Já tam zůstal.

Normalizace vás tedy katapultovala do Prahy. Dostal jste se do styku s disentem?

Do Prahy jsem jezdil už v 60. letech – do Týna na mši, pak za psychoanalytikem a do Jirchářů na ekumenické večery. Žena v Praze bydlela a pracovala. Po svém přesunu jsem se seznámil s disidenty kolem Petra Pitharta a Jiřiny Šiklové. Oto Mádr mě pak požádal o spolupráci s podzemní církví. Působil jsem ve dvou skupinách. Jedna byla „psychoprofesní“ (Halík, Šturma, Hubálek, Brzek aj.), druhá se věnovala politickým tématům (Radim Palouš, Miloš Rejchrt, Václav Malý, Václav Benda, Josef Zvěřina, Josef Plocek, někdy Ján Čarnogurský aj.). Motorem obou skupin byl Oto Mádr. S Pithartem a historikem Otáhalem jsme rovněž třináct let pracovali na knize „Češi v dějinách nové doby“. Asi pětkrát si mě předvolala StB. Nic jsem jim nepodepsal a po výslechu jsem vždy informoval ty, na které jsem byl tázán.

Jaké jste měl pocity v prvních měsících po sametové revoluci? Propadl jste euforii z nově nabyté svobody, anebo jste to vnímal jinak?

Nejprve přišla euforie, nečekal jsem, že to půjde tak snadno. Pithart se stal českým premiérem a požádal mě o pomoc. Nechal jsem psychiatrie a stal se jeho tiskovým tajemníkem. Euforie však brzy skončila, byl jsem téměř zděšen stavem vlasti a jejího lidu. Ukázala se tu bída komunistického režimu, její přímé i nepřímé důsledky v polistopadové politice, žurnalistice, ve všech resortech, v rodinách, všude…

A co církev po listopadu 1989? Nalezl jste v křesťanství to, co jste očekával? Nebyl jste zklamán?

Ne, jen zaskočen. Dříve jsem znal z církve jen zlomeček. Teď jsem najednou viděl, kdo všechno k ní patříme, jak jsme různí – a zanedbaní. Vzdělanostně, věroučně atd. A nejistí, podezíraví. Nejprve jsem reagoval jako „intelektuál“, lépe řečeno jako hňup. Začal jsem přes Perspektivy i jinými způsoby pěstovat „kritiku do vlastních řad“. Mnohé věřící to bolelo, potřebovali spíše posílit zraněné sebevědomí. Snad mě to vedlo k nějakému poučení, i když se kritiky do vlastních řad stále nezříkám.

V roce 2000 jste publikoval soubor článků s názvem „Inventura dospělosti“. Jak byste dospělost charakterizoval? Myslíte si, že naše občanská společnost dosáhla za 18 let od prvních svobodných voleb své zralosti?

Nemyslím. Minulý režim padl z vnějších příčin. Nebyly zde elity, které by pečovaly o duchovní úroveň národa. Jsme rozbitou společností a není tu dost lidí, kteří by ostatní učili odpovědně myslet. Ani Havel, jehož si vážím, nebyl úspěšný, většina ho nepřijala. Zralost znamená mimo jiné i schopnost dialogu. Místo něj se polemizuje. Je tu stále mnoho lačnosti, úzkosti a zloby.

Jak vám ve schopnosti vést dialog ve společnosti i v církvi pomáhá původní profese psychiatra?

Trochu ano, člověk má v té branži (zajisté bez záruky) příležitost rozpoznat povahu člověka, s nímž mluví. Sama psychiatrie nepomáhá tolik jako psychoterapie. Tam se člověk učí říkat věci tak, aby to ten druhý přijal.

PETR PŘÍHODA (1939), psychiatr, psychoanalytik a publicista, zabývá se i lékařskou etikou. Za bývalého režimu se věnoval výcviku psychoterapeutů, publikoval málo (převážně příspěvky na odborných konferencích). Psával do Tigridova Svědectví a přispíval do samizdatu svými překlady. Po roce 1989 psal do Lidových novin, Literárních novin, Mladé fronty Dnes, Hospodářských novin a do Přítomnosti. Je pomocným redaktorem a autorem článků v Perspektivách a externím komentátorem Českého rozhlasu 6 (dříve Radia Svobodná Evropa). Některé jeho texty vyšly německy, polsky, anglicky a maďarsky. Od roku 1992 vyučuje etiku na 2. lékařské fakultě UK.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay