Zlo ve světě není soukromou věcí

Vydání: 2004/32 Ekumenická manželství, 31.8.2004, Autor: Jan Paulas

Vyšly povídky Gustawa Herlinga-Grudzinského
“Děsí mě zlo, které nás obklopuje. Píši o něm, protože mám pocit, že jsme ovládnuti a obleženi zlem v nejrůznějších podobách. Čtenáři mi často vyčítají: ,Proč nevidíte dobro?´ Vidím je dobře. Ale domnívám se, že v literatuře se o zlu celkem málo píše. Bojím se dokonce, že kdybych do svých povídek vložil dobro, oslabil bych jejich výmluvnost. Píši v nich přece o tom, čím je zlo v dnešním světě. Přijímám nepříliš lichotivé nařčení, že jsem spisovatelem zla.”


Kdo pronesl tato slova? Edgar Alan Poe, Charles Baudelaire či snad autor nějakých horrorů? Vůbec ne. Byl to významný polský spisovatel Gustaw Herling-Grudzinski, jehož výbor povídek nedávno vydalo nakladatelství Academia pod názvem Benátský portrét a jiné prózy ve výborném překladu Heleny Stachové. Ke správnému pochopení jeho slov o zlu je třeba znát autorův dramatický životní příběh.

NEPOHODLNÝ SVĚDEK
Herling-Grudzinski toho v životě prožil opravdu hodně. Jako dvacetiletý musel radikálně změnit své životní plány. Vypukla válka a místo studia na univerzitě se ocitl v polském odboji, dostal se do oblasti okupované ruskými vojsky (v době paktu mezi Stalinem a Hitlerem) a následně do spárů sovětské tajné policie. Byl odsouzen k pěti letům těžkých prací a poslán do stalinského koncentračního tábora v Jercevu na severu Ruska. Své zkušenosti z lágru později zachytil v knize Jiný svět, která je jedním z prvních svědectví o sovětských pracovních táborech (ještě před Solženicynem). Německá invaze do Ruska však změnila jeho postavení. Po zoufalé hladovce je ještě s dalšími Poláky propuštěn na svobodu a připojuje se k oddílům generála Anderse, které bojovaly pod polskou vlajkou jako součást britského vojska. A tak se přes Persii, Irák, Palestinu a Egypt dostává do Itálie (1943) a účastní se jako radiotelegrafista krvavé bitvy u Monte Cassina, za což je pak vyznamenán. Válka skončila, ale Herling se už do Polska, které přešlo pod sovětskou moc, nevrátil - od roku 1955 až do své smrti v roce 2000 žil v italské Neapoli.

Na Polsko ale nezapomněl. Hned po válce pomáhal spoluzakládat významný polský exilový časopis Kultura, do něhož sám čtyřicet let přispíval - mj. zde třicet let otiskoval svůj Deník psaný v noci, mozaiku deníkových záznamů, příběhů a úvah (česky vyšla část deníků v nakl. Torst). I když to vypadalo, že Herling směřuje spíš k dokumentu a literární kritice (výbor jeho literárních esejů Hodina stínů vydal rovněž Torst), postupně se začínal prosazovat i jako autor povídek.

Herlingovu tvorbu poznamenala nejen polská literární tradice, pobyt v lágru, vykořeněnost a osamocenost emigranta, tragická smrt první ženy či izolace v italském, levicově orientovaném kulturním prostředí (jeho zkušenost s komunismem z něho učinila nepohodlného svědka), ale i etický neklid nad směřováním lidstva a vnitřní úkol být jakýmsi kronikářem doby. "Mým záměrem je v mezích možností podat obraz doby, ve které žiji," napsal. Tomuto poslání byl věrný nejen v denících a esejích, ale i v povídkové tvorbě.

AUTOPORTRÉT V ROHU OBRAZU
Charakteristickým rysem jeho povídek je to, že příběhy, které v nich vypráví, jsou jakoby spjaty s jeho životem nebo lépe řečeno: vkládá do nich autobiografická fakta (seznamuje nás s přáteli, líčí své dojmy z italského venkova, z uměleckých děl, pověsti a zvyky, s nimiž se setkal, návštěvy klášterů atd.). Je neustále uvnitř příběhu - na okraji jeho děje zachycuje svou životní cestu, a tak velmi sugestivně vytváří svůj "malý autoportrét v rohu velikého obrazu". V úvodní povídce Benátský portrét vzpomíná na konec války. Jako voják odjel ve služební věci do Benátek, kde se ubytoval ve staré vile u jedné místní hraběnky, restaurátorky obrazů. Už se nikdy nedovíme, zda tato žena skutečně žila, ale máme dojem, že z bezprostřední blízkosti nahlížíme jednu mateřskou tragédii. Hraběnka čeká na návrat syna z války, ten se nakonec vrací, matka ho vítá, ale právě díky autorovi skrytému v okně jsme svědky něčeho děsivého: tvář jejího syna už nemá cherubínské rysy jako dřív, jak ji znal z domácí fotografie, je to tvář Zla - tvrdá, krutá a plná chladné, ztuhlé nenávisti. Co všechno se mezitím událo? Co ďábelského muselo způsobit tuto proměnu? A tuší matka, kdo se vrací pod její střechu a jaké neštěstí mu jde v patách? Její zaslepená mateřská láska ji nakonec dožene až k uměleckému zločinu.

KOMU ZVONÍ HRANA?
Herling-Grudzinski vnímá zlo kolem nás v jeho nejrůznějších podobách, ale přitom se nevyžívá v jeho popisování, nechce čtenáře napínat ani šokovat. Je naopak stručný, věcný, střízlivý, až zdrženlivý, jakoby se omlouval, že o tom musí psát. Navíc zlo nahlíží tradiční křesťanskou optikou, která rozlišuje mezi zlem a hříšníkem. Zlo sice má v jeho povídkách konkrétní podobu (masového vraha, dávného zločinu, prokletí, okultních praktik aj.), ale i tajemnou, skrytou tvář "saracénského přeludu" či zlověstné legendy - autor totiž ví, že kořeny zla, jeho nejhlubší zdroje, jsou v jiné rovině bytí; zlo v jeho povídkách můžeme pojmenovat, ale zároveň víme, že nám něco uniká, že to není celá pravda. A tak se s autorem často pohybujeme na hraně viditelného a skrytého světa, pravdy a hypotéz. Symbolicky to vyjadřuje postava starého zvoníka bratra Nafta v závěrečné povídce Zvoní hrana za zvoníka. Příběh o zázračném uzdravení františkánského mnicha ukazuje, že nemoc je sice zlá, ale kdo ví - může držet na uzdě mnohem horší zlo, démona neklidu, který pak zachvátí duši. Démon se často chová zpočátku neškodně, působí “pouze“ neklid v duši, člověk pod jeho vlivem je puzen k aktivitě, která se ale stále víc stává bezhlavým podnikem a nakonec sebezničujícím běsem (povídka Don Ildebrando aj.).

Herling přitom lidské zlo nikterak nezlehčuje, neomlouvá ani nevyzývá k relativismu. Naopak. "Dnes se lidé, kteří spáchali zlo, chovají tak, jakoby by nevěděli, oč jde. ,Co ode mě chcete? To je moje soukromá věc!´ Já si tedy myslím, že zlo ve světě není soukromá věc ani oběti, ani toho, kdo zlo páchá," říká autor. A jedním dechem dodává, že země, které prošly totalitním systémem, se mohou vrátit k normálním poměrům jen přes obnovu pocitu zákonnosti ve společnosti - i staré komunistické zločiny musí být (byť symbolicky) potrestány a nelze je brát jako promlčené. Není divu, že takové řeči jsou pro řadu lidí dost nepříjemné.

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay