Ke knězi si chodí pro radu i pro pomoc

Vydání: 2004/7 Jak vést děti k víře, 8.9.2004, Autor: Václav Prokůpek

O ČESKÉ MENŠINĚ V RUMUNSKÉ TRANSYLVÁNII
Dobrodružná krajina začíná v rumunské vesničce Metes v Transylvánii, kde žije i početná česká komunita. Příroda, oblečení, chování, vše je zde jiné. I chaloupky takové pěkně přikrčené. Mají vysoké klobouky, nejsou však pokryté došky ani šindelem, jsou jen z větviček. Komínová revoluce, kterou máme u nás už dvě stě let za sebou, sem ještě nedorazila, proto jsou střechy tolik převýšené, tlačí se jimi ven kouř.


Připadáte si zde jak v jiném světě, když slyšíte libozvučnou češtinu. Z tří set místních obyvatel se jich k české národnosti hlásí přes dvě stě. Žijí ve skromných podmínkách, ale ve srovnání s českou komunitou v rumunské oblasti Banátu se jim velké pomoci od krajanů nedostává. Přesto si zachovali nejen svůj jazyk, ale i tradice. Místní chloubou je katolický kostel, ve kterém se slouží mše v češtině i rumunštině. Také místní evangelíci, většinou německé národnosti, se mohou pochlubit pěkným svatostánkem.

"Žijeme zde v pospolitosti a nehádáme se. Nezáleží přece na tom, zda je někdo křesťan, evangelík, Rumun, Čech, Maďar, či Němec," tvrdí místní katolický kněz Jan Walach, jehož rodina pochází z Břeclavska. Vzápětí asi pětapadesátiletý muž pokračuje: "Ještě můj děda měl v Břeclavi truhlářství. Naše rodina uprchla do Rumunska kvůli obavám z nacismu. Začali jsme tady od nuly a stejně jako většina starousedlíků jsme zvyklí žít skromně. Těžko byste tady hledali člověka hromadícího majetek." Při nedělní mši mají v obci Metes plný kostel. Jak by ne, vždyť tento svatostánek je nejen místem bohoslužby, ale krajané zde také spolu mohou pohovořit o každodenních problémech ve své mateřštině.

NÁBOŽENSTVÍ JE POVINNÉ
Chodí sem i Viktor Trkal, učitel, který vede mateřskou školu, kde se pochopitelně vyučuje i náboženství. Tento předmět je podle nových osnov rumunského ministerstva školství povinný. "I v dobách, kdy v Rumunsku vládl tuhý totalitní režim, zde lidé chtěli, aby se jejich děti učily základům křesťanství. Víra je držela nad vodou v těch nejtěžších chvílích. Děti tu umějí stejně dobře česky i rumunsky," tvrdí lektor, kterého neplatí ministerstvo školství, ale sami starousedlíci, protože jinak náboženství vyučují pravoslavní popové. O školu se stará správní rada složená z rodičů dětí.

Česká menšina se sice nemůže pochlubit tak velkorysou pomocí ze své vlasti jako třeba místní Němci, ale nezastírá, že za každou korunu, která přijde z jejich vlasti, jsou velmi vděční. Kostelík v obci Metes totiž spíše na první pohled připomíná obrovskou pevnost, což tamní kněz popisuje slovy: "Nedivte se, to všechno má svůj smysl i tradici. Když bylo lidem nejhůře, shromažďovali se za opevněnými zdmi našeho kostelíku a bránili ho před loupeživými bandami Tatarů a poměrně nedávno i před vojáky zběhlými z profašistické rumunské armády." Ostatně, v živé paměti tady ještě mají, jak přes obec prchala i armáda věrná diktátoru Ceaucescovi a jak začala rabovat přilehlé vesnice. Všichni starousedlíci, nejen ti, co se hlásí k české národnosti, se ukryli za zdmi kostela. "Chrám Páně, to je pro lidi něco velmi posvátného a znamená to pro ně i jakýsi pocit jistoty a bezpečí. Zde prožívali rozhodující chvíle svého života," tvrdí kněz Jan Walach.

BEZ VÍRY BYCHOM TADY NEVYDRŽELI
I v jednom z větších transylvánských městeček - Bihoru narazíte na Čechy, plynule hovořící jak česky, tak i rumunsky a anglicky. Žijí zde hlavně díky turistickému ruchu, vydělávají pronájmem pokojů, přípravou místní velmi dobré a zdravé stravy. Každou neděli chodí do místního kostela, kde se slouží mše, jak v rumunštině, tak i v maďarštině a němčině. Do místního křesťanského spolku Čechů, čítajícího asi dvě desítky členů, dochází také kněz z již zmíněné obce Metes. "Snažíme se dodržovat tradice po předcích, večer si předčítáme z Bible a mluvíme o ní s knězem Janem," vypráví o životě malé komunity Jiří Mailer, kterému je přes osmdesát a má v živé paměti, jak se ještě v Čechách, konkrétně u Kolína, účastnil se svými rodiči a prarodiči procesí.

"Nebýt toho, že jsme si uchovali svoji víru, asi bychom tady nemohli žít a museli se vrátit do Čech, odkud utíkali naši dědové," tvrdí Jan Lukeš z Bihoru, soukromě hospodařící rolník. "Pro rady si chodíme do kostela ke knězi, on je naším zpovědníkem, rádcem i spolupracovníkem. Úcta k tradicím i Bohu nám velí velebit půdu, která nám byla přidělena. Hospodaříme zde sice ve skromných podmínkách, ale naše mléko je vyhlášené po celém okolí." Se svým životem je spokojen: "Nestojím o přepych. Proč taky! Moji rodiče se oba dožili sta let." A jaký je podle něj recept na dlouhověkost? "Nepřejídáme se, nepijeme alkohol a nejezdíme do velkého města."

Katolický kostel v obci Metes připomíná pevnost.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay