Vydání: 2011/35 Papež a mládež, 25.8.2011

4. 7. 1954

Včera bylo 4. 7. 1954. Po 14 měsících jsem opět viděla svého Františka! Skutečně viděla? Vždyť tomu už dnes nevěřím. Byl to jen sen, ze kterého se každou chvilku probudím? Dnes jsem unavená a plná bolesti – to přece nejsem já – všechno se se mnou točí a já jen čekám, kdy se zastavím a poznám přítomnost, kdy mi zůstane jen vzpomínka na včerejší návštěvu, která byla víc než jenom návštěva. Dnes jsem tím vším ještě bohatá, jsem šťastná a hrdá na svého krásného, šlechetného muže, tak velice hrdá. I když mu nebylo lehko, byl neuvěřitelně klidný a šťastný. Poprvé jsme byli na návštěvě všichni Valenovi najednou. Maminka, tatínek, Maruška, všichni. Musím všechno popsat. Spali jsme v Příbrami (to nám umožnila paní N. u jedné své známé rodiny v Příbrami), kam večer přijeli i naši. Ráno jsme byli už před šestou v Milíně. Děti byly všechny stejně oblečené, děvčata v modré plisované sukýnce, Tomo v modrých kalhotkách, všichni měli bílé halenky a světle modré, pletené vestičky. V ranní mlze jsme přešlapovali z nohy na nohu. Přijela i Kája s Františkem, měla také povolenu návštěvu. „Už jedou!“ A opravdu, v dálce se vynořila bílá střecha autobusu. Nejdřív doprovodná četa, pak motorka, autobus, zavřený vůz, džíp a zase motorka. Kde je? Okamžiky nedočkavosti, člověku se dělá špatně, ztrácí kontrolu sám nad sebou. Jaké štěstí – František sedí na naší straně u okna, hned nás vidí, mává rukou a směje se, směje! Danička běží sama, já držím za ruku Tomáška a Miriam, utíkáme vedle autobusu, dokud smíme. Ještě vidíme, jak vystupují, a hned se ve mně všechno zklidní. Dostaneme číslo 35, Kája 34. Kolem desáté přijdeme na řadu. Prosím náčelníka, jestli smí Miriam až k Františkovi, a to bylo to nejkrásnější, když ji odvedl na druhou stranu. František rozevřel náruč, Miriam mu skočila kolem krku a líbala ho a líbala… „Ty jsi můj tatínek,“ opakovala stále. Poprvé v životě, po 3 letech a 4 měsících směla obejmout svého otce. Mluvili jsme dvacet minut, všechno bylo najednou tak jednoduché, jako bychom byli spolu pořád. Vždy si příliš málo vážím těch vteřin, kdy se na sebe můžeme dívat. Pohled se vpíjí do očí druhého, utápí se v tom omamném okamžiku, tak posvatném, očekávaném, vytouženém v těch čtrnácti měsících… Je to skutečnost a můj František je tak úžasně klidný, když drží Miriam poprvé ve svém náručí. Dnes už nevím, o čem jsme mluvili, tolik jsme si toho řekli, a přesto nic – dívali jsme se na sebe, viděli jsme se a bylo to něco tak krásného a ušlechtilého, že nás to všechny uchvátilo. Babička měla oči plné slz dojetím, jak srdečně se děti k tatínkovi chovají (je poznat, že žije doma stále mezi námi), nejvíc je to vidět na Miriam. Kolikrát se na návštěvách vidí, jak děti pláčou a nechtějí se na svého otce ani podívat. Jak je krásné dneska přivřít oči a přivolat si Františkovu podobu – úplně šedé vlasy, opálené tváře, jasně modré oči. Jak je můj hoch krásný! Při rozloučení jsem ho směla obejmout a ještě teď mi hoří rty jeho polibkem. Jak mě to vzrušilo, všechno se ve mně probudilo, ach, ty můj hochu! Jak mi po tobě srdce prahne. Jak ti asi je dnes v tom tichém večeru, když stojíš před barákem, noc zastíní ostnaté dráty i postavy s bajonety a ty se díváš na naši stranu? Cítíš jako já, jak naše srdce bijí ve stejném rytmu, v akordu naší harmonie a naše duše se prosebně obracejí k Matce na Hoře, aby vyslyšela naše prosby a zkrátila tu už tak dlouho trvající zkoušku, která čím dál víc pálí a ničí. Jedině ty, Marie, ho ochraňuj a opatruj! Odpoledne úplně nečekaně přijela Lotka. To bylo překvapení a radosti. „Věděla jsem, jak ti bude smutno, tak jsem musela přijet,“ řekla. Jedině ona umí a může člověka tak rozveselit. Seděly jsme dlouho do noci před chatou, pozorovaly v dálce světla Bytízu a povídaly si. Kdy budeme takto spolu sedět s Františkem a vzpomínat, kdy? Ale teď musím být velice vděčná za to dobré děvče, že se po roce vrátila. Letos nám tu skoro pořád jen prší a je zima, ale přesto je tady tak krásně – jsme venku a tatínkovi nablízku. Děti jsou stejně pořád venku a jsou opálené jako každý rok. Mezitím jsme byli několikrát v Praze, cestujeme sami. Každý se diví: „Sama se třemi tak malými dětmi?!“ Nebo: „Ta cizinka s trojčaty.“ Tak nás lidé znají. Já jsem ale nepopsatelně šťastná, bohatá a vděčná, že je mám a toho mého hocha!

(Dokončení příště)