Vydání: 2007/26 Hurá na prázdniny, 26.6.2007, Autor: Jan Paulas

Byla o ní natočena již řada dokumentů, a přesto to francouzský režisér Olivier Dahan riskl a o slavné šansoniérce natočil i celovečerní film, který k nám právě doputoval pod názvem Edith Piaf. A udělal dobře. Snímek je v celku zdařilým filmovým pomníkem, i když plným děsivých stínů. Je totiž zároveň ukázkou zrádnosti lidské slávy.

Když za nemocnou Edith Piaf přijde ve filmu „delegace“ přátel, aby znovu zazpívala v Olympii, najdou sotva chodící trosku, která nad jejich nápadem rezignovaně mávne rukou. Už chtějí odejít, ale ještě ji nechají poslechnout píseň, kterou na piano zahraje sám autor. Během první sloky hasnoucí hvězda ožije a následně zvolá: „To je o mně!“ Vzápětí prohlásí, že koncert v Olympii přece jen bude.
Dotyčná píseň se jmenuje Non, je ne regrette rien (Ne, ničeho nelituji) a ve vyprodané pařížské Olympii ji tenkrát Edith Piaf skutečně zazpívala. To, co by v jiném podání znělo jako sentimentální odrhovačka stvořená pro zavírací hodinu, kdy v hospodě ztracené existence teskní nad rozlitým životem, v podání Edith Piaf je nesmírně pohnutým životem povýšeno do písně, při níž běhá divákům v sále mráz po zádech a ti citlivější sahají po kapesníku. A přitom nemají nic upito. To jen slavná zpěvačka, stojící shrbeně před mikrofonem, dává slovům písně sílu autentického prožitku. Touto scénou ostatně celý film o Edith Piaf vrcholí.

VRABČÁK Z ULICE
Narodila se v chudinské pařížské čtvrti ve válečném roce 1915 jako Edith Gassieonová. Zatímco otec byl na frontě, matka odešla od dcerky udělat díru do světa jako kabaretní zpěvačka. Po válce otec nachází Edith v zuboženém stavu a dá ji na výchovu ke své matce, majitelce veřejného domu. Zde prožívá kupodivu své nejšťastnější roky dětství. Ač kolem ní kvete neřest, stane se miláčkem prostitutek, které do ní projektují své neuspokojené mateřské touhy. Když vlivem podlomeného zdraví ztratí zrak, putují s ní ke hrobu sv. Terezičky z Lisieux. „Já nechci být slepá, svatá Terezičko!“ volá malá Edith, a když se jí zrak skutečně vrátí, nedá na tuto francouzskou světici po celý život dopustit. Vždy, když se cítí nejvíc sama, utíká se k ní.
Život Edith Piaf však není rozhodně inspirovaný ctnostmi sv. Terezie. Po zážitcích z nevěstince ji otec odvede nejdřív k cirkusu a pak přímo na ulici, kde k pobavení lidu předvádí „hadího muže“, zatímco dcerka vybírá peníze. Jednoho dne se ale kdosi v davu čumilů zeptá, „co umí ta malá“. Edith zazpívá Marseillaisu a je jasné, kdo bude nadále živitelem potulné dvojice. Jako zpěvačku z ulice ji ve dvaceti objeví majitel kabaretu Louis Leplée (ve filmu ztvárněný Gérardem Depardieu), vezmi ji k sobě do podniku a vymyslí jí umělecké jméno Edith Piaf. Připomínala mu prý vrabčáka (piaf). Její hvězda začne stoupat, ale současně dostává její život i děsivé rozměry, kam patří závislost na lécích, démon alkoholu, tragický vztah s boxerem Marcelem Cerdanem aj. Na jedné straně vyprodává největší sály Francie i USA, ale omamné chvíle vzestupu jsou draze zaplaceny hlubokými pády, kdy spěje ke svému sebezničení. Zemřela v pouhých 47 letech.

VELKÉ MELODRAMA
Životopisné filmy mají tu nevýhodu, že příběh představované osobnosti je většinou obecně známý a není v něm moc prostoru na překvapení. O to více záleží na hereckém ztvárnění, které vdechne mrtvému klasikovi (a Edith Piaf už patří mezi hudební klasiky 20. století) jiskru života či umožní nový úhel pohledu na něj. Jinak hrozí, že film bude jen sledem očekávaných událostí, ilustrací k papírovému životopisu.
Režisér Olivier Dahan sice nenatočil žádné veledílo, ale měl nesmírně šťastnou ruku, že do role slavné šansoniérky obsadil Marion Cotillaredovou, na jejímž famózním výkonu (a samozřejmě na písních Edith Piaf) celý film stojí. Francouzský list Le Monde dokonce prorokuje, že tato role je pro herečku vrcholem, který se jí už nepodaří překonat. Nejde totiž jen o přesnou nápodobu zpěvaččiných pohybů či gest. Cotillardová se do Piaf doslova převtělila – je stejně přesvědčivá jako dvacetiletý „vrabčák“ s prořízlou pusou, jako zpěvačka dychtící po uznání a následně opojená vlastní slávou, jako nesnesitelně panovačná hvězda utápějící se v alkoholu, jako zklidnělá žena sužovaná revmatismem, která štrikuje na břehu moře, ale i jako shrbená třesoucí se „stařena“ připomínající svými odulými tvářemi a vypadanými vlasy spíš klauna než slavnou hvězdu. Právě pro tento herecký koncert lze snad filmu prominout jistý tragický patos, do něhož místy sklouzává. Ano, režisér zručně střídá vypjaté emoce se sentimentálními pasážemi, tragické chvíle s dojetím – a vytváří tak před divákem velké melodrama. Ale nejsou takové i písně Edith Piaf?