Vydání: 2005/35 Co je to štěstí?, 22.8.2005, Autor: Jeroným Klimeš

Chléb a hry - tak znělo heslo úpadkových římských císařů. Reality show mají s gladiátorskými hrami společné to, že diváci mají osud účinkujících v ruce. Palec otočený nahoru, či dolů rozhodoval o životě a smrti - stejně tak dnes SMS zprávy rozhodují o tom, kdo získá miliony a slávu. Reportéři to také divákům neustále opakují: „Máte moc nad jejich životem!“ Mají však pravdu? Kdo koho v této hře ovládá?

Houpající se kamera, živá gesta a dynamická mluva navozují pocit omámení, silných zážitků, které všechny zúčastněné strany pohltí. Všimněte si, že stejného blikajícího pozlátka využívají všechna návyková prostředí - kasina či hrací automaty. Jsou to stimulační prostředky, které mají za cíl navodit extrémní vzrušení. I hraný sex zde lidi nesbližuje, ale naopak je má jen vyhecovat. Je exhibicionistický a voyeurský. Extrémní vzrušení je sice krátkodobé, ale přesto na chvíli zatlačí do pozadí vlastní problémy, zbaví úzkosti, nudy, pocitu prázdného života, který je typický pro moderní společnost.

Vědět a znát, jak žijí druzí lidé - to patří k přirozené lidské zvědavosti. Ale reality show ji uspokojují klamně, protože neuvidíme, jak lidé žijí, nýbrž uvidíme to, jak soutěží o diváckou přízeň. Celá hra je přitom soupeřením ne dvou, ale tří stran:

První stranou jsou účinkující, kteří usilují o přízeň publika, aby tak pro sebe získali 11 milionů korun. Někteří pro vizi výhry udělají mnohé proti svému přesvědčení, což si pak - pokud nevyhrají - budou vyčítat. I hlavní výhra je ale taková, že obrátí život vítěze hlavou dolů. Přijde o stávající kamarády, způsob života. Lidé se budou dělit na ty, kteří mu budou závidět, a na ty, kteří jím budou tak trochu pohrdat. Je vůbec o co stát?

Druhou stranou jsou diváci. Ti investují peníze do odesílání SMS zpráv a čas do sledování reklam, což přináší pocit sounáležitosti s některým z účinkujících. Tato sounáležitost je velmi plytká, protože víceméně trvá jen do ukončení soutěže. Možná že diváci chybějící skutečný cit ve vlastním životě nahrazují hranými city těch, se kterými se identifikovali. Stejně jako cena losu je ve skutečnosti cenou za vzrušení, které prožíváme při seškrabávání jeho políček, tak i zde si diváci kupují vzrušení tím, že odešlou SMS někomu, kdo možná vyhraje. Místo toho, aby řešili například své neuspokojivé rodinné vztahy, investují čas a námahu do sledování soutěže, která osobní intimitu jen předstírá.

Třetí soupeřící stranou je televizní režie. Ta potřebuje vyhecovat jak diváky, tak účinkující, aby se jí se ziskem vrátila její mnohamilionová investice. Jen ona má kompletní materiál. Účelově pak vybírá záběry, o kterých předpokládá, že jsou divácky nejatraktivnější, přinesou nejvíce SMS hlasů a nejvyšší sledovanost doprovodných reklam. Zdaleka tedy nejde o to zachytit, jak se přirozeně vyvíjejí mezilidské vztahy v uzavřené skupině a jaké strategie jsou nejlepší pro dlouhodobé přežití takové skupiny. Cílem je naopak navodit maximální stres jak u účinkujících, tak u diváků, aby se spustily krizové emoce, které jinak lidé skrývají.