Vydání: 2007/35 Hurá, škola začíná, 28.8.2007, Autor: Jan Paulas

Slůvko „beseda“ je dnes trochu zprofanované. Pamětníci jistě vzpomínají na různé besedy s horníky, hrdiny socialistické práce či se zasloužilými umělci. V současné době je beseda zase spojena s nezávazným povídáním, s propagací nějaké knihy či akce. Besedy o obnově břevnovského kláštera, které právě vyšly knižně, jsou naštěstí jiné.

Slůvko „beseda“ v názvu titulu odkazuje spíš na knihu Dialogů neboli Besěd papeže Řehoře Velikého. Ten se při jejím psaní uchyloval do ústraní a knihu pojal jako svůj fiktivní rozhovor s jáhnem Petrem, který za ním přichází a postupně se mezi nimi rozvíjí „beseda“. Za břevnovským převorem Prokopem Siostrzonkem však docházel skutečný Ondřej Dokoupil a celá jejich „beseda“ je nahlížena jeho očima. Jednotlivé hovory prokládá svými úvahami a pocity z pobytu v klášteře, ale i stručnými historickými exkurzy, kdy čtenáře seznamuje třeba se vznikem benediktinské řehole. Poklid kláštera se přenáší i do atmosféry rozhovorů, což ještě umocňují snímky z klášterního archivu nebo fotografický cyklus Jindřicha Štreita z roku 1993, kdy klášter slavil milénium. Kniha je rozdělena do tří besed. V první dává P. Siostrzonek nahlédnout do svého života a přibližuje vlastní cestu do Benediktovy řehole. Začíná u svých předků, vzpomíná na ministrantské mládí v Českém Těšíně, na kněze, kteří ho ovlivnili, na seminář i na vojenská léta v době, kdy hrozil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Polska, ale i na osudové setkání s benediktinem Alešem Gwuzdem. Tato část knihy je nejživější a čtenáři přijde až líto, že nemohla být delší. Ale hlavním „hrdinou“ knihy není převor, nýbrž klášter, resp. jeho novodobá historie – a té je věnována druhá a nejdelší beseda.
V roce 1950 byl břevnovský klášter přepaden a řeholníky čekala internace, některé vězení (jako tehdejšího opata Anastáze Opasek) a jiní odešli do exilu, kam se po letech žalářování uchýlil i Opasek. Pád komunismu ale náhle otevřel možnost návratu benediktinů na Břevnov. Rozptýlená a oslabená komunita neměla ve svých řadách příliš členů, kteří by byli schopni podstoupit maratón úředních, právních a další jednání, jež nutně souvisely s návratem. Anastáz Opasek vložil tento úkol na bedra mladého benediktina Prokopa Siotrzonka a jeho obavy, že se s ním nikdo nebude bavit, rozptýlil jako dobrý znalec české nátury překvapivou nabídkou: „Víš, Češi dají na tituly. Kdo má nějaký titul, je někdo, i když tomu nikdo nerozumí. Mohl bys být převorem – a jako s převorem už s tebou mluvit budou.“ A tak ho ještě před Vánoci 1989 telefonicky jmenoval převorem kláštera. A že to byla šťastná volba ukazují nejen následující stránky, ale i dnešní pohled na břevnovský klášter. Druhá beseda sice místy ztrácí spád, ale zato nabízí plastický vhled, co všechno obnáší takový návrat komunity do mateřského kláštera – včetně starostí, čím se bude topit, kdo bude vařit, kde se seženou peníze na běžný provoz a kde vůbec složit hlavu, když v samotném klášteře je 17 kilometrů archivních spisů ministerstva vnitra.
Třetí beseda je pak o mnišském životě, o vztahu kláštera k jeho okolí a o tom, čím může být benediktin prospěšný dnešnímu člověku.
Prokop Siostrzonek, Ondřej Koupil: Besedy o obnově břevnovského kláštera
(Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha sv. Markéty 2007)