Vydání: 2008/45 Stigmata, 4.11.2008

Hned poté, co si Pavlína a Jiří Žídkovi z Frýdecko-Místecka řekli ve frýdlantském kostele sv. Bartoloměje své „ano“, je místo tradiční svatební cesty čekal desetiměsíční služební pobyt v bývalém Zairu – nyní Konžské demokratické republice (KDR). Také tady však nalezli duchovní zázemí v církvi, i když zdejší projevy víry jsou výrazně temperamentnější než u nás.

Jak vše začalo, napoví zaměstnanecký poměr Pavlíny Žídkové. „Pracovala jsem na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze, a to celkem krátce, když mě zaskočila tato nabídka,“ říká Pavlína Žídková, absolventka Ostravské univerzity. Novomanželé Žídkovi přiletěli do Kinshasy, hlavního města KDR, kde Pavlína nastoupila na místo hospodářky velvyslanectví České republiky. „Starala jsem se o vnitřní chod ambasády, poznala místní lidi, spolupracovala jsem se zaměstnanci a řemeslníky,“ svěřuje se Žídková. Zato její manžel si vyzkoušel práci v domácnosti a příležitostně se angažoval v centru římskokatolické farnosti Sacré-Coeur.

ÚSMĚV PATŘÍ DO KOSTELA
Je známo, že Konžané jsou silně nábožensky založení, religiozita je vidět téměř na každém kroku. Neostýchají se například nosit oblečení potisknuté náboženskými motivy a hesly. Z různých vyznání u nich převládá katolictví – a to nikoliv náhodou, neboť spousta zdejších škol a institucí je zřizována a spravována římskokatolickou církví. Ve farnosti Sacré-Coeur působí dodnes jezuité a jejich práce je zde znát. „Příjemně jsme byli překvapeni místní církví, jejíž farní život funguje jako velice dobře organizované společenství,“ hodnotí Žídkovi farnost Sacré-Coeur tak, jak ji poznali. „Co to udělalo s mou vírou? Zjistil jsem, že úsměv patří i do kostela, vždyť bohoslužba je oslava. U nás převládá vážnost a strnulost,“ uvažuje nahlas Jiří Žídek.
Tyto rozdíly jsou podle něj dané vtisknutím konkrétní kultury. Po II. vatikánském koncilu se zde prosadil tzv. zairský kult a Konžané tak do liturgie mohou zapojit svou vlastní kulturu a temperament. Při bohoslužbách se tančí, věřící se v lavicích pohupují do rytmu, ženy se projevují i hrdelním jásotem, zkrátka spontánnosti se meze nekladou. Konžané mají stejné katolické vyznání, uznávají autoritu papeže, jejich liturgie je v zásadě totožná. „Jestliže my v Evropě máme varhany, tak v Africe používají při bohoslužbách bubny a tanec,“ říká Jiří Žídek s nadhledem světoběžníka.
Nyní po návratu na Moravu se už život Žídkových pomalu zklidňuje. „Žili jsme v malarické oblasti, mazali se repelenty, spali pod moskytiérou,“ vypočítává různá rizika Pavlína Žídková, která si teď může bezstarostně natočit vodu z kohoutku, aniž by ji filtrovala a převařovala. Váží si prý nyní i toho, že může bez obav z parazitů konzumovat ovoce a zeleninu nebo jen tak jít po čistém chodníku a koupit si pravděpodobně zdravotně nezávadnou zmrzlinu. A o těchto Vánocích budou mít manželé Žídkovi místo ozdobených palmových listů už zase klasický stromeček.
RADANA ŠATÁNKOVÁ