Větší svoboda, ale i větší odpovědnost

Vydání: 2008/7 Když je dítě v rodině hostem, 12.2.2008

Věcný návrh zákona o narovnání vztahu mezi církví a státem považuji ze strany římskokatolické církve za přijatelný kompromis.

Co nás vedlo ke vstřícnosti?

Dlouhodobé neřešení tohoto problému zatěžovalo církev, která ztrácela energii handrkováním se státními úřady o peníze na provoz, a nemohla se tak plně věnovat svému poslání. Byli jsme lživě osočováni, že žijeme z peněz daňových poplatníků, ačkoliv stát mohl mít z našeho majetku větší výnosy, než nám dával, takže jsme byli ve skutečnosti jeho sponzory.
Blokační paragrafy budily napětí v obcích, v nichž žijí naši věřící. Ve veřejném mínění se živila proticírkevní atmosféra stavěná na ubohé závisti. Stálé oddalování spravedlivého řešení ubližuje společnosti, která si zvykla na nespravedlnost jako na něco normálního. Není nám jedno, že jsme považováni za národ zlodějů a tunelářů, který směřuje k vymření v blahobytu a bez naděje. Jsme součástí národa a pracujeme pro něj. Proto jsme chtěli maximálně usnadnit restituční řešení, aby mohlo dojít k nápravě historických křivd, a bylo možné začít pracovat na uzdravení vztahu našich občanů k majetku a ke spravedlnosti, bez níž nejde budovat skutečný mír a spokojenost, nelze mít ani skutečnou naději.

V čem jsme ustoupili?
1. Žádáme jen částečnou náhradu některých majetkových křivd. Nenahrazují se soukromá a veřejná patronátní práva, příjmy z náboženských fondů, nevypořádává se zchátralost a takzvaná vnitřní zadluženost kostelů a církevních objektů z důvodu záměrně nedostatečného „hospodářského zabezpečení státem“ v letech 1948–1989, nenahrazuje se znehodnocení majetku, který bude vydáván, ani se nevypořádávají výnosy, které od roku 1948 až dosud plynuly do státního rozpočtu z původního církevního majetku (zvláště z lesní a zemědělské půdy).

2. Naturální restituce je jen pro řeholní řády, kongregace a kněžská společenství, protože hospodářská činnost podstatně patří k životu některých klasických řádů. Zmenšil se ovšem počet osob povinných majetek vydávat, takže většina ženských řeholí nedostane vlastně nic, protože téměř devadesát procent jejich bývalého majetku dnes není v rukou státu (především budovy – většina jich byla převedena v rozporu s blokačním paragrafem). Diecéze se spokojí s finanční náhradou.

3. Finanční náhradu nedostaneme hned, zatímco stát získá plné právo hospodaření s většinou majetku od okamžiku účinnosti zákona, se zbytkem za pár měsíců. Jsme povinni dát státu půjčku na šedesát let. Vezmeme-li v úvahu, že od rozpadu Rakousko-Uherska u nás žádný stát šedesát let nevydržel, víme, že na sebe bereme obrovské riziko.
Navíc někteří politici straší, že při jejich nástupu k moci novelou zákona vše změní, nebo nabourávají současnou dohodu poukazem na případná lepší řešení, ke kterým však zase nemusí dojít. Proto žádáme řešení nejen zákonem, ale i smluvním závazkem státu.
Druhé riziko se týká inflace. Vzhledem k tak významnému ústupku vůči státu je z povahy věci nezbytné, aby finanční náhrada byla úročena alespoň tak, jak jsou úročeny půjčky státu od veřejnosti (státní dluhopisy). Přijali jsme tedy úročení po dobu 60 let fixním úrokem ve výši 4,85 % ročně, kterým jsou úročeny státní dluhopisy vydané v září 2007 s dobou splatností 50 let. (Pro názornost je možné srovnat například kupní sílu 1 000 Kčs před 60 lety a kupní sílu 1 000 Kč dnes. Komu se zdá úrok vysoký, ať si všimne inflace za poslední měsíc, která dokonce stanovený úrok přesahuje. Nedostaneme vlastně víc než těch 83 miliard, ale rozdělených v čase, a proto je ono číslo za 60 let vyšší. Dalo by se věc postavit i jinak: před 60 lety byl majetek vzat za náhradu, která nebyla vyplacena, jen opakovaně odsouvána. Jestli má dnes dojít k proplacení, měli bychom přičíst úroky za zdržení. Pak by už dnes šlo o sumu daleko vyšší i kdybychom odečetli ty státní dotace, které mohly být náhradou.)

4. Přechodné období není jen jedno. Doznívající subvence je stanovena na dobu 20 let, zatímco vyplacení náhrady bude trvat 60 let.

5. Římskokatolická církev se velkoryse rozdělila se všemi dalšími 16 církvemi a náboženskými společnostmi, které jsou nyní placeny státem, o finanční náhradu za svůj vlastní majetek, protože chceme být solidární. (Zatímco podle zabaveného majetku by měli právo asi na 1–2 %, dostanou 17 %.) Chceme, aby nikdo nemohl mít pocit ukřivděnosti od katolické církve a aby bylo možné společně pracovat pro naši vlast.

Co církev získá?
Větší svobodu a hospodářskou nezávislost na státu, zároveň také větší odpovědnost. Povzbuzuje-li církev k zodpovědnosti druhé, je namístě, aby se o totéž snažila sama. Získáme část majetku, která sice neumožní činnost v takovém rozsahu, jako tomu bylo před komunismem, ale umožní skromný nový začátek.

Co oceňujeme na vládní straně?
Odvahu k rozhodnému řešení dlouhodobě odkládaného problému a konstruktivní přístup k jednání.

Co podle nás získá stát?
Zbaví se zátěže neřešeného problému a nálepky zloděje žijícího z krádeže. Nemůže totiž stačit odsouzení zločinů komunistického režimu, pokud se pokračuje v zločinné činnosti.
Stát získá možnost prakticky okamžitě volně nakládat s velkým majetkem, který bude splácet po dobu 60 let. Pomůže obcím k rozvoji a umožní získání dotací z Evropské unie. Stát a obce z prodeje získaného církevního majetku a dotací z EU (o které by jinak přišly, protože je tlačí termín roku 2013) mohou získat víc, než stát zaplatí církvím.
Stát se zbaví zákonné povinnosti hospodářského zabezpečení církví, když zruší zákon č. 218/1949 Sb., a to dokonce se souhlasem všech 17 zúčastněných církví a náboženských společností, jejichž shoda je událostí historicky mimořádnou.

Co od státu očekáváme i v budoucnosti?
Spolupráci ve prospěch národa. Církve jsou tvořeny zdejšími občany a jde o největší a nejvýznamnější organizace v zemi, které se angažují pro dobro lidu především v oblasti duchovní. Protože však u žádného živého člověka nelze oddělovat ducha od hmoty, je jejich činnost přínosná pro každou oblast lidské činnosti. Církve jsou připraveny i nadále sloužit společnosti výchovou k duchovním a mravním hodnotám, bez nichž nemá budoucnost ani demokracie, která je jen metodou vládnutí a není schopná vychovávat občany k hodnotám, na nichž sama stojí. Viděl bych jako tragické, kdyby si i nadále naše společnost představovala, že může mít budoucnost i bez náboženství. Nebude-li Evropa křesťanská, bude muslimská, ale bez náboženství nebude. Pak ovšem nemůže počítat ani s demokracií.
Statisticky je možné vysledovat, že v oblastech většího působení církví je méně negativních jevů, jako jsou drogy, rozvody, kriminalita, které pak stát stojí velké peníze. Podpora činností církví v těchto oblastech by tak státu ušetřila mnoho výdajů.
Za zmínku stojí i péče o církevní památky, které nejenže tvoří obrovské a charakteristické kulturní dědictví národa, ale jsou také turistickým magnetem a velkým zdrojem příjmů – ovšem pro jiné než pro ty, kteří památky vytvářejí a pečují o ně.
Zmínit mohu i sociální a vzdělávací činnost církví ve školství a v Charitě, která je největším poskytovatelem sociálních služeb z nevládních organizací. Nemá však rovné postavení, protože dotace rozdělují kraje, které jsou současně zřizovateli svých zařízení, sociálních i školských. I tady platí známé pořekadlo: Bližší košile nežli kabát. Dále už jen zmíním službu církví v armádě a ve věznicích.
Očekávám tedy, že stát, který si uvědomuje například význam včel pro tvorbu krajiny, a proto podporuje včelaře, ocení i užitečnost církví pro společnost a bude rozvíjet vzájemnou spolupráci, na kterou se z naší strany těšíme.
Mons. Jan Graubner, předseda České biskupské konference
Příspěvek zazněl na pražské konferenci Narovnání vztahu mezi církví a státem: aktuální reflexe, pořádané CEVRO institutem 31. 1. 2008
(Více o tomto tématu v příloze Perspektivy)
Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay