26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Velehrad - místo, na které se nezapomíná

30. 6. 2005

|
Tisk
|

Když jsme před pár týdny uveřejňovali prosbu, abyste nám zaslali svou vzpomínku na toto významné poutní místo, ani ve snu nás nenapadlo, že přijde tolik dopisů. I když jsme nemohli všechny uveřejnit, moc vám za ně děkujeme. Díky vám se teď můžeme společně projít posledními desetiletími dějin Velehradu, jak jste je zachytili ve svých vzpomínkách.

Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 30.6.2005, Autor:

V roce 1936 byla na Velehradě velká slavnost. Moje maminka se na ni chystala a mně, malému děvčátku, slíbila, že mě vezme s sebou. To bylo radosti. První jízda vlakem! Bohoslužby byly na nádvoří a já neviděla nic. Byla jsem malá, všude kolem mě jen samá sukně. Hned jsem brečela. Ale dopadlo to dobře. Blízko nás stál jeden mladý muž, který mi řekl: „Neplač, neplač, já si tě vysadím na ramena.“ A také to hned udělal. Sundal mě z ramen až po pobožnosti a já mám celý život vzpomínku na dobrého člověka.

MILADA KUDĚLKOVÁ, Rybí

Posílám jednu úsměvnou vzpomínku z pamětí mojí tety (nar. 1896), která - pokud jí to zdraví dovolilo - nevynechala žádnou velehradskou pouť. Někdy v období mezi světovými válkami byl kazatelem na velehradské pouti P. Andrej Hlinka. Ten den od rána drobně pršelo. Mše svatá byla připravena na nádvoří. Když P. Hlinka přišel na kazatelnu, jeden z pořadatelů nad ním držel deštník. Kněz ho však odstrčil a řekl: „Dajte to preč. Veď to eště niebolo, aby na velehradskú slavnosť pršalo.“

V té době kazatel před kázáním přečetl nejdříve epištolu a evangelium česky. Než svatá čtení přečetl, přestalo pršet. V polovině kázání se oblačnost protrhala a celý den pak bylo skutečně pěkné počasí.

JOSEF PAŠKA

 

Jsem ročník dvacátý šestý. Když nám, studentům gymnázia v Praze-Bubenči, během prázdnin Němci zabrali budovu a následně i internát, museli jsme si hledat nové umístění. Mně moji dobrodinci našli nový „domov“ v jezuitském řádovém gymnáziu na Velehradě. Vydal jsem se tam vlakem přes celou Moravu. Vystoupil jsem ve Starém Městě a pěšky, s obrovským „loďákem“ v ruce, jsem nastoupil cestu na Velehrad. Měl jsem štěstí: dohnal mě sedlák s povozem a svezl mě až na místo určení. Cestou jsem poprvé ve svém životě uviděl vinice.

Život v klášteře plynul téměř idylicky, přestože v Evropě již zuřila válka. I stravu jsme měli dobrou. Moravští zemědělci z velehradského okolí nás štědře zásobovali a nenechali nás strádat nedostatkem a hladem. Vzpomínám na ně velmi vděčně.

Byli jsme sice stranou válečného běsnění a otcové jezuité se ze všech sil snažili uchránit nás různých nebezpečí a nástrah, přesto jsme však neunikli podezíravé pozornosti nacistů - i našimi učebnami prošly občas kontroly. Ozvěna Lidic dolehla až do velehradského zákoutí. Naštěstí se u nás nenašel jediný udavač.

O následujících prázdninách však dostal můj dobrodinec - pan farář Šrajbr - Jobovu zprávu: právě pro svoji odlehlost a výhodnou polohu se Velehrad zalíbil nacistům, obsadili jej a my studenti jsme opět byli nuceni hledat si nové útočiště.

Rád bych se na ta známá stará místa přece jen ještě jednou podíval. Dovolí-li mi to okolnosti, zdraví...

FRANTIŠEK HOTMAR, Jablonné nad Orlicí

Byl červenec roku 1945 a mně bylo 12 let. Na Velehradě měla být 5. července pouť a spolužák se mě zeptal, zda tam nechci jet - že pojede se známými, kteří tam budou prodávat kvašené okurky, a že by na korbě náklaďáčku bylo místo. Rodiče proti tomu nebyli, a tak jsem si už brzy ráno vykračoval pěšky z Těmic do Bzence, pak jsme se usadili na korbě vedle velkých beček a vcelku pohodlně dojeli až na Velehrad. Všechno jsem si prohlédl, zašel do baziliky na mši svatou, do vykopávek, nějaké publikace jsem si zakoupil, prošel jsem i zahradu za Stojanovem, neopomněl navštívit krámky a v určenou hodinu jsem byl zpět u auta.

Nedlouho nato měl P. Křivánek SJ v Domaníně kázání, v němž se zmínil o tom, že po prázdninách se otvírá gymnázium na Velehradě. Maminka přišla dom a zeptala se mě, jestli bych namísto do Kyjova nechtěl jít tam. A já, protože se mi tam líbilo, jsem docela rád přikývl.

Přijímací pohovor se odbýval u rektora koleje P. Svobody SJ a poté jsme se odebrali ke zkouškám. Svolal a odvedl nás tam takový mladý, štíhlý, vysoký „velebný pán“. Prošli jsme několika dlouhými chodbami - a najednou jsme byli ve třídě. Zkouška z několika předmětů probíhala formou písemných prací a testů. Po jejím skončení nás zase odvedl zpět k rodičům.

Už jsme skoro odcházeli, když si máti všimla, že nemám čepici. Okamžitě jsem si uvědomil, že jsem ji zapomněl ve třídě v lavici. A protože ten mladý kněz tam ještě byl, šli jsme za ním. Jen se usmál, vzal mě za ruku, zavedl do třídy a přivedl i s čepicí zpět. A tento „velebný pán“ - tehdy klerik po ukončeném studiu filozofie - se po prázdninách stal našim profesorem češtiny a pro ten rok i naším třídním. Dnes se tím chlubím. Nebyl to totiž nikdo menší než světoznámý teolog kardinál P. Tomáš Špidlík SJ.

Dodnes se na Velehrad vracím jako na místo plné vzpomínek na šťastná léta. A když jsme (už jako senioři) před pár lety zorganizovali setkání bývalých studentů, všichni jsme se shodli na tom, že ze základů, které jsme tam v mládí dostali, jsme čerpali a žili celý další život.

VÁCLAV UHLÍŘ, Nové Město na Moravě

 

Nejdříve vám všem chci poděkovat za úžasné čtení v každém čísle KT. Jakmile je ve středu ve schránce, končí u nás veškerá práce - a čte se. Pak se výtisk nezahodí, ale dáme ho do domova důchodců nebo sousedům na chatu. Kéž vás všechny chrání a pro nás čtenáře opatruje Pán Bůh.

Na posvátný Velehrad jsme jezdívali vlakem, zatímco můj otec tam téměř každoročně jezdíval na kole přes Bunč v Chřibech.

Ve vlaku, po cestě, ale nejvíce na nádvoří chrámu jsme s nadšením prohlíželi a obdivovali krojované skupiny ze Slovácka, z Hané, z Valašska, z Podluží a jiné. Těch sukní a sukniček, co měly ženy a dívky na sobě! Vyšívané rukávce se třpytily v slunci, dívčí čepce byly pošité lesklými korálky, mužům se za kloboučkem třepetal barevný kosárek, černé kožené vysoké boty a červené „gatě“ patřily Hanákům. Větší skupiny poutníků přijely i se svou muzikou a muzikantům ve stejnokrojích se celá ta barevná škála odrážela na vyleštěných dechových nástrojích.

A jaká bývala žízeň! Vždyť bylo 5. července, velehradská hlavní pouť. Také kyselé okurky přišly vhod. Mohls ukázat prstem do bečky, který okurek by ti nejvíc zachutnal, a v mžiku ti ho vylovili a nabídli. Byly tam stánky s tureckým medem, s velkými kusy čokolády i s čokoládou zlámanou, která stála polovic. Za všechny tyto laskominy se platilo od dvacetníku po korunu. Ještě‘s mohl před mší svatou stihnout jasnovidku. Uhádla ti, co máš v kapse, jaké peníze, kde byly natištěny či naraženy, jaké máš číslo vojenské knížky a u kterého útvaru jsi sloužil. Pro venkovany to byla úžasná věda! A záhada! Neboť údaje se řekly muži, stojícímu opodál, a jasnovidka vám je přesně zopakovala.

Na jedno kázání však poutníci nikdy nezapomenou. Bylo to někdy po válce, když k nám promluvil arcibiskup Josef Beran, za války vězeň nacistických koncentračních táborů. Při jeho slovech se nám třpytily slzy v očích, mnozí i plakali, možná při vzpomínce na své drahé, kteří trpěli jako on nebo se už vůbec nevrátili. Jako mocná bouře zazněly pak sloky písně -  „Ejhle, oltář Hospodinův září, přesvatá nám oběť nastává...“

MARIE MAZALOVÁ, Prostějov

 

Bylo to v roce 1957, kdy jsem na Velehrad pravidelně jezdila se svým strýcem a zároveň křestním kmotrem. Měla jsem narozeniny 7. července a pouť byla 5. července. Moc jsem se každý rok těšila a moc ráda jsem tam jezdila. Strýc měl starší motorku - už tehdy jsme oba cestovali s helmou na hlavě. Bylo to pro mne něco nového, zvláštního. Tenkrát pouť nebyla tak slavná jako dnes - tolik biskupů a slavných lidí z církevních kruhů i politiků a hostů ze zahraničí, ale měla i tehdy své kouzlo. Když jsme přijeli na posvátný Velehrad, nejprve jsme navštívili mši svatou, někdy dokonce i dvě. Po mši svaté jsem koupila nějaké perníčky a obrázky na památku pro babičky a tety a nejhezčí bylo, že i já jsem si mohla koupit něco, co se mně líbilo a bylo mně zvlášť milé. Bylo to stříbrné srdíčko na krk s červeným kamínkem, které jsem nosila strašně dlouho, a medailku Panny Marie. Moc ráda na to vzpomínám a nosím tuto dětskou vzpomínku ve svém srdci. I já na toto poutní místo vedu své děti, a už i vnuky, protože jsem již babičkou, a moc se na tu pouť těším. Někdy mně to nevyjde, to jsem pak smutná, ale těším se, že příští rok se tam zase vypravím. Je-li mně v životě úzko nebo prožívám něco těžkého, vzpomenu si na tento zážitek z dětství, hřeje mě to u srdíčka a jsem šťastná. Kéž bychom všichni vzpomněli s úctou na svaté Cyrila a Metoděje, vážili si posvátného Velehradu a ctili jejich památku.

M. TOUŽÍNOVÁ, Vysočina

V šedesátých letech se ve všední dny žádné svátky nesvětily, a proto se pouť Cyrila a Metoděje slavila v neděli. Objednat si autobus pro větší počet poutníků se u ČSAD vůbec nedalo.

Pocházím z vesnice vzdálené asi 15 km od Velehradu. Na velehradskou pouť jezdila mládež od nás v krojích. O kroje se staral bývalý pekař. Když mu zakázali péci chleba, začal pro své soukromé muzeum sbírat lidové kroje, které se v té době už přestávaly nosit. V sobotu pak si každý, kdo chtěl jet na pouť, kroj od něho vypůjčil a doma připravil. V neděli ráno jsme si museli přivstat, aby nás maminky včas nastrojily. V šest hodin bylo připravené zvláštní „taxi“. Strýček Potomák zapřáhnul koně do velkého vozu, na kterém mohli sedět jen kluci, kdežto my děvčice jsme musely stát. Na Velehradě jsme při velké mši svaté vždycky stály v prostoru kolem oltáře, v rukou kytice bílých lilií. Jejich líbezná vůně mnohé přiváděla k mdlobám. Po skončení mše jsme kvítka odnesli k hrobu tatíčka Stojana.

Pak ještě malá procházka kolem skromných stánků a vraceli jsme se nazpátek: K večeru jsme dojeli domů unaveni, ale spokojeni. Při takové cestě se upevnila přátelství, a někdy se našla i nová láska. Ráda na tyto poutě vzpomínám, i když dnes už se cestuje jinak.

BOŽENA ZOUHAROVÁ, Brno

V roce 1985 se od úst k ústům rozneslo, že velehradská pouť má být odpovědí na výsměch soudruhů kardinálu Tomáškovi, že je „generál bez vojska“. Takové množství lidí, které se tam tehdy sešlo, jsem ve svém životě neviděla. Lidé seděli i na stromech, na vnějších pilířích kostela. Zaskočení soudruzi se snažili zachránit situaci tím, že pouť vydávali za „mírové shromáždění k poctě zakladatelů naší kultury“. Když nás z pódia oslovil ministr Klusák jako účastníky „mírového shromáždění“, byl překřičen mohutným unisono „pouti“, když jmenoval Konstantina a Metoděje, byl doplněn ze statisíců hrdel slovem „svaté“, kdykoliv se zmínil o „zakladatelích naší kultury“, zaznělo „věrozvěstech“. Nakonec svůj projev nedokončil a opustil pódium. Že mezi námi byli také agenti StB, jsme poznávali podle zbrusu nových kancionálů v rukou některých „poutníků“, kteří se v nich evidentně nevyznali, když hledali zpívanou píseň „Bože, cos ráčil“. Ti praví poutníci ji zpívali většinou zpaměti - včetně sloky, která v novějších vydáních zpěvníku nebyla: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá / nebudem dbáti odvěkého vraha / nedáme věčných bráti sobě statků... / Víře vždy věrni budou Moravané / dědictví otců zachovej nám, Pane.“ Myslím, že tato pouť velice posílila víru všech přítomných a byla pro všechny i lidským povzbuzením.

JARMILA JÁNSKÁ

Velehrad pro mne znamená tajemné místo dávné národní minulosti, kde se naši předkové začali shromažďovat už ve jménu Ježíše a Marie. I když vím, že původní velkomoravský Veligrad byl na jiném místě, nevadí mi to, cítím návaznost historie těchto míst.

Bazilika mě okouzlila nejen svou architekturou a uměleckou výzdobou, ale i tím, že každá její část má - podle výkladu sestry řeholnice - hluboký význam a hodnotu také pro osobnosti, jež se o ni zasadily, které v ní sloužily, modlily se a rozvíjely svou víru.

Především a na prvním místě však zde vládne duch Boží, Panny Marie a obou apoštolů. Na lásku a všechno utrpení lidu, které k Velehradu lne, odpovídá - ve stále se obnovujícím chrámě na starobylých základech - věčná Boží láska.

Prožila jsem ve Stojanově nezapomenutelnou duchovní obnovu vedenou otcem děkanem z Kolína. Modlitby a rozhovory, přednášky, ale také společné jídlo, a nakonec i zasvěcení Matce Boží na Velehradě - to vše v mém nitru potvrdilo jedinečnost tohoto místa. Bylo mi zde dopřáno i setkávání s paterem Weiglem, vzácným člověkem, jehož obrázky mně učarovaly.

J. KLEINEROVÁ

 

Na památné velehradské pouti v roce 1985 měl projev ministr kultury Klusák. Projev byl zcela nevhodný a politicky zaměřený a vyústil ve verbální střet mezi ateismem a idealismem.

Svůj nesouhlas s Klusákovými názory dali poutníci najevo nejprve frenetickým pískáním, potom skoro neslušnými výrazy a bouřemi nevole. Začalo to tím, že ministr neužil u oslaveného Metoděje přívlastek svatý. „Svätý, svätý, svätý!“ skandovali z různých ohnisek s několikanásobnou ozvěnou Slováci, což se vícekrát opakovalo. Dále se velmi důrazně z více míst ozývalo „Chceme bohoslužbu oltáře, nechceme politické školení“ a podobně. Když jedni skončili, začali druzí.

Když bouře odporu neustávaly, uvědomil si ministr, že jeho vystoupení může skončit fiaskem, a asi v polovině svého projevu změnil oficiální scénář poručníkování z titulu své funkce, vystříhal se ateistických a politických frází a začal komunikovat s poutníky; například ke konci uvedl: „Všichni jsme sem přišli, abychom uctili památku svatého Metoděje - i já.“ Moderátoři-bohoslovci nabádali poutníky k zachování důstojnosti Velehradu.

Po zklidnění atmosféry potom František kardinál Tomášek hlasem jasným a zvučným jako zvon přečetl encykliku „Slavorum apostoli“ (Apoštolé Slovanů), vydanou Svatým otcem Janem Pavlem II. při příležitosti jedenácti století od evangelizačního díla svatých Cyrila a Metoděje.

Když pan kardinál dočetl a jako zakončení uděloval přítomným apoštolské požehnání Svatého otce, všichni věřící aplaudovali mohutným potleskem vyúsťujícím v provolávání slávy: „Nechť žije Svatý otec!“ - vedli to Slováci, aspoň v místě před stromy, co jsem stál.

Akreditovaní reportéři a dopisovatelé zahraničních tiskových agentur, kteří byli poučeni už z minulé pouti duchovenstva, si vyhlédli vhodná místa na stromech, kde měli přehled a byli jakž takž mobilní, protože okolo tribuny nebylo k hnutí.

BLAŽEJ KUBA, Frýdlant nad Ostravicí

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou