V Kongu církev rozkřesává naději

Vydání: 2010/32 Křesťan a moderní hudba, 2.8.2010, Autor: Martin T. Zikmund

Nachází se zde polovina všech lesů v Africe, zemí prochází druhý největší vodní tok světa, na východě se tyčí pětitisícové velehory. Podnebí je tropické, dešťů dostatek, půda úrodná. Země vyváží diamanty, zlato, měď, uran, ropu a další přírodní zdroje. A přesto tamní lidi svírá chudoba, válka, epidemie, pověry, znásilňování žen. O to důležitější roli zaujímá ve zdejších podmínkách katolická církev a její charita – s pomocí zahraničních dárců. Z těchto končin se z monitorovací návštěvy vrátily dvě dívky z pražské Charity, Petra Matulová (PM) a Kristina Mezereková (KM). Zeptali jsme se jich na jejich misi.

Žádný jiný světadíl nemá tolik dětí jako Afrika. Jak se podle vašich zkušeností žije dětem v hlavním městě Konga?

PM: V desetimilionové Kinshase jsou desetitisíce dětí nuceny doslova bojovat o holý život v ulicích drsného města. Důvodů, proč se ocitají na ulici, je několik: chudoba (rodiče je neuživí), pověry (děti bývají obviňovány z čarodějnictví), neznalost (mladí rodiče nevědí, co si s dětmi počít, když pláčou, jsou hyperaktivní, hladové) a nejčastěji kombinace toho všeho.

Jak lze těmto dětem pomoci?

KM: Nejlepší cestou je navrátit dítě zpět do rodiny nebo mu najít rodinu náhradní, protože je téměř nemožné chtít po malém dítěti, aby se osamostatnilo, aby se o sebe na ulici postaralo. A jsou případy, kdy se návraty do rodiny dějí. Sociálním pracovníkům se podaří vysvětlit, že jejich dítě opravdu nemůže být posedlé ďáblem. Anebo se zapojením do nějakého rozvojového projektu snažíme danou rodinu vymanit z chudoby tak, aby se mohla o své děti postarat. Ale je to velmi náročný a dlouhý proces. A bohužel jsou i případy, kdy návrat dítěte do rodiny není možný. U takových dětí je pak důležité najít jim jinou cestu směřující k důstojnému způsobu života. Pro nejmladší děti založila naše partnerská organizace centrum, kde probíhají alfabetizační kurzy, kde je dostupná alespoň základní lékařská péče. A u těch starších se nejvíce osvědčila podpora odborného vzdělávání, díky němuž si mohou později vydělávat peníze, najít si bydlení, a tak se dostat z ulice. V tom všem se Charita angažuje, a proto jsme do Konga jely.

Jak konkrétně se Češi v Kongu angažují?

PM: Arcidiecézní charita Praha v Kongu působí již od roku 2006, naším partnerem v zemi je křesťanská komunita Chemin Neuf. Společně s nimi se zaměřujeme v prvé řadě na vzdělávání. Proto v rámci programu Adopce na dálku® díky štědrosti a uvědomělosti dárců z České republiky podporujeme školní docházku více než 250 dětí z Kinshasy a z Kikwitu, který leží zhruba 400 km od hlavního města. Většina dětí z programu navštěvuje školu svaté Kristýny na jednom z nejchudších předměstí Kinshasy. Společně s naším partnerem jsme se v letech 2007 až 2009 v rámci rozvojového projektu podíleli na její rekonstrukci a rozšíření. V současné době jde tedy o jednu z nejkvalitnějších škol v okolí. Žáci, kteří ji ukončují, si odnášejí nejen teoretické znalosti, ale mnoho z nich absolvuje také kurzy výpočetní techniky či šití, což zvyšuje jejich šanci na uplatnění na trhu. A protože vidíme, jak velký význam to pro děti do budoucna má, velmi rádi bychom možnosti odborného vzdělávání na této škole rozšířili. Dalším projektem, který se snažíme podpořit, je učňovské vzdělávání pro slabší studenty a děti ulice, kteří by měli se studiem problémy a těžko by zvládali výuku na střední škole.

Kongo je zmítáno válečným násilím…

KM: Již od devadesátých let trvá v Konžské demokratické republice krvavý konflikt, v němž proti sobě stojí armáda a rebelské skupiny z Konga i z okolních států. Rebelové usilují o kontrolu území bohatých na cenné nerostné suroviny. Jejich kruté praktiky mají největší dopad právě na obyčejné lidí žijící v chudých vesnických oblastech v severním a jižním Kivu. Rebelové nejen zabíjejí, ale též plení vesnice a znásilňují. Nedostatečně vyzbrojená a špatně placená konžská armáda se bohužel také často spíše podobá rebelským skupinám, protože i vojáci jsou nuceni kvůli boji o holé přežití často přistupovat k rabování. Před těmito hrůzami lidé utíkají do klidnějších oblastí, kde přebývají v uprchlických táborech či hostitelských rodinách. V současné době jich je na východě země okolo půldruhého milionu.

Co na vás nejvíc zapůsobilo při cestě do této části Konga?

PM: Největším a též nejkrásnějším překvapením pro nás byla všudypřítomná naděje. Lidé na východě Konga žijí ve strašlivých podmínkách a jsou neustále v ohrožení života. Přesto však nepřestávají doufat, že se situace změní k lepšímu, k čemuž jim pomáhá v prvé řadě víra v Boha.

O co se zde snažíte?

KM: Náš současný humanitární projekt je zaměřený na zemědělství. Na poskytnuté půdě budou uprchlíci moci pěstovat distribuované sazenice brambor, zelí, fazolí a amarantu. Úroda jim zajistí dostatek obživy, a tím se sníží jejich závislost na dodávkách potravin od humanitárních organizací či na pomoci z hostitelských rodin. Díky zemědělské činnosti se tedy uprchlíci mohou stát samostatnými, nebudou nuceni zůstávat pasivní, což je v případě takové krize velmi důležité. Mohou se tak alespoň částečně postavit této beznadějné situaci a znovu nabýt svou důstojnost, která velmi utrpěla během dlouhého konfliktu a vynucené závislosti na pomoci ostatních.

Jak na vás působila africká bohoslužba ve srovnání s českou? V čem jste se v Kongu cítily obohaceny?

PM: Bohoslužby v Africe jsou velmi živé, plné tance a zpěvu, ale také poměrně dlouhé. Jedna mše svatá trvala dokonce neuvěřitelných sedm hodin! Místní nám však vysvětlovali, že pro ně je mše svatá nejen setkáním s Bohem, ale také jakousi kulturní událostí, a tak nevidí důvod, proč by měla trvat třeba jen hodinu, jako je tomu u nás. Navštívily jsme také dětskou mši svatou a musím říci, že to byl nádherný, jedinečný zážitek. Už zdálky, při příchodu k místní katedrále, jsme slyšely zpěv dětí, který zněl doslova andělsky. V katedrále bylo více než tisíc dětí – seděly v lavicích po desítkách a houpaly nožkama. Během zpěvů pak všichni nadšeně vyskakovali, tleskali a vlnili se do rytmu hudby. Bylo to až nepopsatelné! Zvláště když si uvědomíme, že jsme se nacházely v oblasti postižené válečným konfliktem, v místech, kde byly tisíce dětí uneseny místními rebely a nuceny bojovat jako dětští vojáci. A všem těmto dětem takový osud stále hrozí. I přesto jsme v jejich očích viděly jiskřičky naděje a radosti.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay