26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

V. Just: Dietl byl abnormálně šikovný kýčař

27. 2. 2006

|
Tisk
|

Téměř každý den běží v televizi v hlavním vysílacím čase nějaký český seriál: Ulice, Náves, Ordinace v růžové zahradě, Redakce, Četnické humoresky, Místo v životě. Na ten poslední se prý v neděli večer dívá dokonce 2,5 milionů diváků. To je každý čtvrtý Čech. Co na tento návrat oblíbenosti českých seriálů říká publicista, divadelní kritik a autor řady kritických reflexí o televizi Vladimír Just?

Vydání: 2006/9 Jak bojovat proti rutině v duchovním životě?, 27.2.2006, Autor: Jan Paulas

Rozhovor s Vladimírem Justem o nové vlně českých seriálů

Současná seriálová smršť je stejného rodu jako smršť trpaslíků, prostitutek, obscénních billboardů super- a hypermarketů, která přepadne každého turistu směřujícího do Prahy od Strážného či od Železné Rudy. My jsme už holt tak uzpůsobeni, že si ze Západu bereme vždy jen to horší, to nejlacinější a nejprodejnější, a to pak dovedeme do extrému. Například princip demokratických TV diskusí politiků, běžný pár týdnů či měsíců před volbami, jsme dotáhli až do úplné TV idiocie: 15 let se každou neděli na třech celoplošných kanálech objevují stále ti samí politici + souběžně probíhá likvidace žánru TV komentáře nepolitiků - to všechno je ryze český vynález, který nenajdete nikde na západ od našich hranic. Tak jako nikde jinde nenajdete hned za hranicemi tu smršť trpaslíků, billboardů a prostitutek.

A seriály? Definitivně smazaly dosud existující rozdíl (alespoň v tzv. „dramatickém vysílání“) mezi komerční a veřejnoprávní obrazovkou. Nevidím žádný principiální rozdíl mezi Ordinací v Růžové zahradě, Nemocnicí II či Návsí. Tam i onde vynikající herci, rozdávající se v drobných, tam i onde scenáristicky i režijně červená knihovna, vzorová učebnice kýče. Ale proč by obrazovka, produkující dnes a denně politický (zpravodajský, publicistický) kýč, neměla produkovat i kýč dramatický? Jestli je ještě nějaký rozdíl mezi veřejnoprávní a bulvární, pardon komerční obrazovkou, pak jej zatím udržuje jediný žánr – TV dokumenty. Nic, absolutně nic jiného.    

Jsou stejně prodejní jako on, akorát tak dobře, mistrovsky neovládají umění se podbízet - a to jak vkusu „těch nahoře“ (establishmentu), tak vkusu širokých mas. Jejich jediné štěstí je, že už není totalita – jinak by při své ohebnosti a bezskrupulóznosti psali ostošest na objednávku ideologických komisí ÚV KSČ, jako to dělal (řemeslně mistrovsky a líp než oni - aspoň většinou) Jaroslav Dietl. Ale dost se zapomíná na to, že Dietl má na svědomí i řemeslně nezdařená díla (Dispečer a kapela, Plechová kavalérie, Velké sedlo, Rozpaky kuchaře Kuřátka, Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Okres na severu, Spor herečky Kvapilové a Spor dramaturga Stroupežnického - to jsou nejenom ideologické škváry, ale vesměs i řemeslné nepodarky, které od totálního diváckého krachu zachraňovali pouze nadprůměrní herci) a že jako dramatik byl sotva podprůměrný a žádná z jeho povýtce komunálních her (Byli jednou dva, Nepokojné hody svaté Kateřiny, Nehoda, Slečnu pro Jeho excelenci! aj.) nepřežila jednu dvě sezóny a už čtyřicet let jsou zcela mrtvé. Divadla se k nim – na rozdíl od děl Čapků, Klicpery, Mrštíků, Langra, V+W, Havla – nevracejí a nikdy vracet nebudou. Čili: nebyl to nikterak výjimečný dramatický talent, žádný Shakespeare obrazovky, jak se dnes nesmyslně traduje, spíš abnormálně šikovný kýčař. Byl výjimečný snad pouze v tom, že se uměl trefit do vkusu těch nejširších diváckých vrstev – a (ač vyškrtnutý straník) nerozházet si to zároveň s vrchností. To uměl (a umí) málokdo.   

Odnikud nikam se neodrazil, to jsou pouze málo inteligentní metafory. Seriál je oblíbený vždy jen kvůli oblíbeným hercům (všimněte si, že mnohdy obtížně lovíte jména scenáristů či režisérů, kteří se zpravidla mihnou v upoutávkách či v titulcích - „jen aby se neřeklo“, jako nutné zlo). Rovnice úspěšnosti seriálu je: oblíbená, předem zkonzumovaná herecká tvář (pokud možno nikoli v nečekané poloze, ale vždy jen tak, jak už ji diváci znají) + atraktivní prostředí a v něm všeobecně srozumitelné, stokrát viděné, slyšené a ozkoušené situace a společenské rituály (svatby, pohřby, pařby, promoce, vánoce, křtiny, nevěry, porody), sledovanost předem zaručuje zejména bílé nemocniční prostředí (každý z nás jsme buď byli nebo někdy budeme nemocní a každý z nás je rád, když je odsud pryč, a proto ta radost nakouknout „voyeursky“ pod pokličku „bílé“ profese) + melodramatický podkres hudbou. Kde je tam v tom blátě jaké dno, jaký odraz a od čeho, jaký výskok a kam, to věru nevím. Poraďte! 

Snad jen Četnické humoresky se určitým způsobem (byť i ony naplňovaly leccos z toho, co jsem právě popsal) něčím vymykaly a vymykají – určitě nostalgií po zmizelém světě, po spolehlivé, neideologické, nezkorumpované, poctivé a lidské policii a také i po (samozřejmě zidealizované a neexistující)  1. republice – jako kdysi Hříšní lidé města pražského.

Nemyslím, že jinde je to jiné – jen tam umějí lépe rozlišit umění od kýče. Nedovedu si představit (omlouvám se za tuto floskuli, ale opravdu nedovedu), že by totéž zaměnitelně vysílala u sousedů ZDF, Arte a RTL. 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou