Úsměvný a křehký příběh z kazašské stepi

Vydání: 2009/21 Jsme ve vesmíru sami?, 21.5.2009, Autor: Lukáš Jirsa

Filmy z Kazachstánu nevídáme v českých kinech příliš často. Film Tulpan režiséra Sergeje Dvorcevoje vypráví příběh mladého muže, který na prahu dospělosti hledá správný směr svého života. Touží po nevěstě a vlastním stádu ovcí, po prostém a náročném životě v nehostinné stepi. Film ověnčený mnoha cenami zaujme svojí jednoduchostí a obrazy neobvykle drsné a nehostinné přírody.

Mladík Asa, který se právě vrátil ze služby u námořnictva, žije s rodinou své sestry ve větrné a drsné části země. Se svojí sestrou, jejím manželem a dětmi se dělí o vše. Zároveň sní o vlastním životě, tedy především o vlastním stádu ovcí. Majitel stáda ovšem odmítá ovce Asovi přidělit, dokud si nenajde manželku. Sám by se totiž o zvířata postarat nedokázal. Tulpan, jediná dívka v širokém okolí, ale Asu odmítá, a tak se cesta za štěstím Asovi komplikuje. Název filmu Tulpan by se mohl zdát poněkud zavádějící: onu dívku totiž během celého filmu vůbec nespatříme. Přesto tento název dává smysl. Je to právě Tulpan, na níž vše závisí: jestliže bude souhlasit se sňatkem, Asa bude mít vše, po čem touží. Nicméně možná není na cestě k vysněnému životu nesouhlas Tulpan tou jedinou překážkou. Ani starost o zvířata v drsných podmínkách totiž není jednoduchým řemeslem a soužití s autoritativním tchánem dělá vše ještě složitější.

POČASÍ, ZVÍŘATA I DĚTI

Největším kladem tohoto skromného filmu je právě jeho jednoduchost a zároveň neodmyslitelná zakořeněnost v místě, kde se vše odehrává. Širá kazašská step je totiž pro evropského diváka něco velmi těžce představitelného a právě příroda se stává další důležitou „postavou“ filmu, po Asovi možná tou nejzásadnější. Rozlehlost krajiny kontrastuje s uzavřeností a někdy až přílišnou intimitou rodinného stanu – jurty. Děj neutvářejí jen drsné povětrnostní podmínky, malá lokální tornáda a neustále se vzdouvající prach, ale také zvířata, jež jsou podmínkou pro udržení lidského života v této oblasti bez vody a elektřiny, kde se lidé přesouvají z místa na místo podle kvality pastvy pro svůj chov. Režisér si do svého filmu vybral skutečně obtížně zvládnutelné prvky: počasí, zvířata i děti. Ústřední scénou filmu je skutečný porod jehněte, při němž se Dvorcevoj dotkl tajemné podstaty zrození a sepětí člověka s přírodou. Drsný život v podmínkách, které by byly pro mnohé z nás naprosto nepřijatelné, je vykoupen možností být „svědkem“ zázraku života. Kazašský režisér Sergej Dvorcevoj (nar. 1962), původem inženýr letecké společnosti Aeroflot, v 90. letech vystudoval filmovou školu v Moskvě, obor dokumentární tvorby. Během své dokumentaristické dráhy pak natočil čtyři filmy: etnografický dokument o těžkém životě v kazašské stepi, film o chudé zapadlé oblasti Ruska nebo snímek o kazašské cirkusové rodině. Dvorcevoj vyhledává náročná témata, ve svých filmech portrétuje lidi v obtížných hmotných podmínkách. Svůj první hraný film Tulpan nicméně pojal nejen jako drsný průzkum pasteveckého života v nehostinné oblasti Kazachstánu Betpak Dala, ale také jako úsměvný příběh o hledání vlastního místa v životě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 16 17. – 23. dubna 2018

Kardinála Berana přivítá i sv. Vojtěch

Už o tomto víkendu přivítají v pražské katedrále rakev s ostatky kardinála Josefa Berana nejen věřící, ale také nová socha sv. Vojtěcha. O umístění skulptury tohoto…

celý článek


Macron: Opravme vztah církve a státu

Poprvé ve francouzské historii vystoupil prezident této přísně sekulární země na setkání s představiteli katolické církve. Emmanuel Macron promluvil v Bernardinské koleji…

celý článek


Skoky jsou zase živé. Už deset let

Mohutný barokní kostel ve Skokách u Žlutic dává tušit, že zde bylo významné poutní místo. A skutečně. Bylo proslavené zázračnými uzdraveními podobně jako francouzské…

celý článek


Prarodiče nás vedou po celý život

Na ty ruce vzpomínáme pořád. Až po letech pochopíme, čím nás v dětství tak upoutaly – velikostí, drsností i jiným dotykem. Nikdo totiž neumí pohladit tak jako babička či dědeček.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay