Umírající už nechce být pacientem, chce být člověkem

Vydání: 2008/2 Maltézští rytíři včera a dnes, 8.1.2008

„Lékař může uzdravit někdy, ulevit často, potěšit vždycky,“ – tato slavná věta dr. Hutchinsona, pronesená před více než sto lety, bude platit pořád, ať udělá lékařská věda sebevětší pokrok. Úspěchy medicíny jsou obdivuhodné, avšak každá mince má dvě strany. Dříve netušené možnosti budí zároveň obdiv i obavy. Plátci zdravotní péče si kladou otázku: „Kdo to všechno zaplatí?“ Pacient se děsí dystanazie (zadržené smrti) a klade si otázku: „Dovolí mi můj lékař přirozeným způsobem ze života odejít, až přijde můj čas?“ Umírající už nechce být pacientem, chce být člověkem!
Po roce 1989 se z těchto obav i u nás zrodilo hospicové hnutí. Ačkoliv měl v té době ještě stát na zdravotní péči monopol, pokusili jsme se na půdě Charity s hrstkou prvních sester řešit neutěšenou situaci smrtelně nemocných tím, čemu dnes říkáme mobilní hospic. Jevilo se nám to relativně nejsnazší, nejžádanější, a tudíž nejpotřebnější a nejúčelnější. Naše počáteční nadšení však kalila každodenní bolavá zkušenost s objektivními limity domácí hospicové péče. Hodně jsme si proto slibovali od pomoci zkušené americké hospicové sestry Florence, která s námi v terénu plného půl roku pracovala. Ta však odjížděla domů s tím, že v našich českých podmínkách, značně odlišných od podmínek jejich, nutně potřebujeme lůžkové zázemí – o to spíše, že zde neexistují tzv. „nursing houses“ (ošetřovatelské domy). Kdysi tu fungovaly, avšak pracovaly v nich řeholnice, proto byly v padesátých letech pozavírány jak domy, tak sestry – do dneška bez náhrady.
Z tohoto důvodu jsme se v roce 1993 pustili do budování lůžkových hospiců – nikoliv coby náhrady domácí péče, ale jako jejího nezbytného doplňku. Mobilní hospic bez lůžkového zázemí a lůžkový bez mobilního jsou totiž jako jedna plíce bez druhé. Vzdálený cíl hospicového hnutí byl jasně definován už v roce 1993 – zůstává jím i dnes maximální dostupnost a kvalita komplexní paliativní péče. Ačkoli k jeho naplnění zbývá ještě urazit velký kus cesty, hmatatelná zkušenost laické i odborné veřejnosti s hospici přináší už dnes své ovoce. Myšlenka hospice proniká alespoň do některých zdravotnických zařízení, zlepšuje se přístup k nemocným, v rámci možností je v nich uvolňován režim dne ve prospěch pacientů, více a pravdivěji se s nemocnými komunikuje, alespoň někde… Jakkoliv je vzdělávání důležité, samo o sobě k dokonalému zvládnutí péče o umírající nestačí, je nutná též výchova zdravotníků i nezdravotníků a určitá formace. Každý jednotlivec, který chce být umírajícímu prospěšný, se musí zamyslet nad svým postojem k utrpení, umírání a smrti. Jestliže ho tato slova naplňují strachem – jak by mohl poskytnout oporu jinému?
Otázka nezní, zda potřebujeme lůžkovou nebo domácí hospicovou paliativní péči. Potřebujeme obě, protože našemu pacientovi v určité fázi choroby nejlépe vyhovuje ta a v jiné fázi ona.
Otázka zní, jak se co nejdříve dobrat cíle. Hospicové hnutí ve světě prochází desítky let vývojem, přičemž cíl zůstává stejný, shodný s naším, ale formy a prostředky se zdokonalují, metody vybrušují. Všude ve světě se dnes upřednostňuje domácí hospicová péče, protože je nejčastěji preferována pacientem, naráží však na hranice svých možností.
Hospice vždy začínaly řešením toho, co bylo na první pohled nejnaléhavější a nejkritičtější – problémy pacientů s pokročilým nádorovým onemocněním. Postupně rozšiřují indikace i o diagnózy nenádorové, AIDS nevyjímaje. Současným trendem je prosadit myšlenku hospice také mimo jeho zdi, a proto je v pregraduální i postgraduální výchově lékařů a zdravotníků kladen důraz na vzdělávání v obecné paliativní medicíně.

Lítost bezduchá, nebo tvůrčí?
Hospicová myšlenka je pro nás všechny důležitá ještě z jednoho důvodu – preventivně čelí nedozírným dopadům, které by následovaly, pokud by zastánci uzákonění beztrestnosti eutanazie dosáhli svého cíle dříve než my našeho. Hrozba dystanazie je bohužel reálná a děsí mnoho lidí.
Pokud není člověk úplně otrlý, smrtelně nemocný v něm zákonitě vzbuzuje lítost a snahu nějak pomoci. Jeho další uvažování se pak ubírá jedním nebo druhým směrem – podle toho, zda jde o lítost sentimentální, bezduchou, nebo o lítost tvůrčí, o pravý soucit s nemocným. Lítost sentimentální není nemocnému nic platná a v extrémních případech vede až k úvahám o usmrcení nemocného, k úvahám o eutanazii. Lítost tvůrčí je schopná plného nasazení a někdy až nadlidské oběti. Nevěříte-li, přijďte se podívat do kteréhokoliv z našich hospiců.
Marie Svatošová


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay