Úcta k Pražskému Jezulátku je projevem dospělosti víry

Vydání: 2010/18 Legionáři, 27.4.2010, Autor: Gabriela Plačková

V Arcibiskupském paláci nás vítá nový pražský arcibiskup. Je první pracovní den ve své nové funkci, a proto není divu, že jeho pracovna působí nezabydleně. Na rozhovor přicházím s převorem karmelitánů od Pražského Jezulátka Petrem Šleichem. Společně si povídáme o vztahu arcibiskupa Duky k tomuto poutnímu místu, kam před svým jmenováním jezdíval i s farníky z královéhradecké diecéze.

Někteří věřící vnímají úctu k Pražskému Jezulátku jako infantilní zbožnost či zbožnost vlastní jen ženám. A to i přesto, že mezi ctitele Jezulátka patřili takoví muži, jako byli vaši předchůdci na pražském arcibiskupství – kardinál Karel Kašpar nebo kardinál Josef Beran. Bráníte i vy úctu k Jezulátku?

Patřím ještě ke generaci, která navštěvovala Pražské Jezulátko i při školním výletě do Prahy s paní učitelkou. Pak byla léta, kdy jsem sice věděl, kde má Jezulátko svůj stan, ale zašel jsem tam málokdy. Rozhodujícím okamžikem pro mne bylo setkání s jedním dominikánem v americkém Oaklandu. Ptal se mne, zda vím, kdo je nejznámějším českým světcem. Přemýšlel jsem, zda svatý Jan Nepomucký, či svatý Václav. „Ne,“ řekl on, „je to Little boy of Prague.“ To mne překvapilo! Bylo to těsně před listopadovým převratem a krátce po něm jsem začal u Jezulátka občas zastupovat karmelitány při sloužení mší – zejména pro poutníky z Latinské Ameriky. A tehdy jsem si musel začít klást otázku po důvodech této úcty.

A našel jste odpověď?

Jezulátko je světcem doby, kdy Praha byla centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Tehdy se stalo Pražské Jezulátko symbolem velmoci Habsburků. Je také dobré, abychom si uvědomili, že úcta k Pražskému Jezulátku v našich zemích začíná trochu jinak než v samotném Španělsku. Tato úcta je totiž mimo jiné otázkou duchovního mateřství, hlubokého, láskyplného a něžného vztahu, který existuje i v rovině vztahu mezi člověkem a Bohem. Ona úcta, rodící se v době třicetileté války, byla odpovědí na otázku, kdo je Bůh. Pomáhala lidem, aby se v nich hojily rány způsobené válkou.

Dítě Ježíš se tedy stalo nadějí pro lidi postižené válkou?

Válku vždycky nejvíce odnesou ženy a děti, i když v době středověku ani v době baroka se války nevedly proti civilnímu obyvatelstvu. Ale v důsledku válek jistě hlad a epidemie zasáhly ty, kteří byli slabší. Tak je právě vztah k Pražskému Jezulátku spojen s tímto obdobím. Po třicetileté válce se střední Evropa totálně vylidnila, demografická krize byla ohromným problémem. A právě dítě, které bylo velkou obětí třicetileté války, se stává v postavě Pražského Jezulátka také velikou nadějí.

My dnes ovšem žijeme v úplně jiné době…

Ano, ale přitom jde o dobu, která prochází nejtěžší demografickou krizí. Je to období, kdy se neúcta k životu nezastavuje ani před životem dítěte. I to se stalo příčinou skandálů, o kterých se dnes hovoří. Církev je však jediná instituce, která nezakrývá, že ani ona nemá sílu tuto problematiku plně eliminovat. Současně ale připomíná, že tyto otázky řešila a řeší. Ona zrada na dítěti, a především na duchovním otcovství, je hlubokou ranou, která se zapíše do života dotyčných dětí. Proto se plným právem Jan Pavel II. k těmto hrozným hříchům vyjádřil zásadou: „Jednou a dost.“ Současný papež Benedikt XVI. zase v listu irským katolíkům projevil své rozhořčení nad zradou kněží a nad slabostí jejich představených, když nedokázali včas zakročit.

Co tato selhání kněží ukazují?

Církev vybírá své duchovní obezřetně a náročně. Což ovšem neznamená, že v některých jednotlivých případech nemohlo dojít k selhání. Ale selhání, které se pohybuje od 0,2 promile do 1 promile, pro nás není signálem, že církev je nezodpovědná. Je to výzva celé společnosti. Z určitého hlediska můžeme říci, že i medializace těchto problémů může církev přivést k tomu, aby více spolupracovala s ostatními. Víme, že více než tři čtvrtiny těchto problémů se odehrávají v rodinách a nejsou to jenom rodiny nevěřící.

A co podle vás dnes děti nejvíce ohrožuje?

Jejich rozvoj je ohrožován bolestnými skutečnostmi, jako je týrání psychické a někdy i fyzické či rozpady rodin při rozvodech. Existuje týrání, které se přenáší z matky či otce. Jeden nebo druhý ztrácí rodinu, protože nedokázal dodržet slovo, neboť selhal. Důsledkem jsou pak i ekonomické potíže, do nichž se tyto rodiny dostávají. To má ekonomický a morální dopad na život celé společnosti.

Jakou roli zde může sehrávat Pražské Jezulátko?

Myslím si, že kult Pražského Jezulátka a pouť k němu je hlubokou výzvou pro celou společnost. Kostel Panny Marie Vítězné je místem, kde se právě dítě může setkat se svým Kamarádem. Právě v době atomizované společnosti, kde se nejenom dospělí, ale často i děti cítí úplně opuštěni, jim malý Božský Kamarád může pomoci.

Přeci jen je tedy pouze pro děti?

Domnívám se, že vztah k Pražskému Jezulátku opravdu není jen pro maminky a malé děti, není to infantilní kult, ale je to naopak kult zralých dospělých lidí – a samozřejmě i mužů.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay