Vydání: 2010/49 Co to bylo SSM?, 1.12.2010, Autor: Jan Paulas

Když vloni k výročí Sametové revoluce vyšla Petru Pithartovi vzpomínková kniha Devětaosmdesátý, vzbudila velkou pozornost. Šlo totiž nejen o svědectví přímého aktéra „revolučního dění“, ale o jednu vůbec z nejlepších reflexí předlistopadových let a prvních měsíců svobody. Po roce míří na knižní pulty nová Pithartova kniha Ptám se, tedy jsem a slibuje neméně zajímavé čtení.

Jedná se o knižní rozhovor, který s ním vedl redaktor KT Martin T. Zikmund a který mapuje celý Pithartův dosavadní život. K iniciačním zážitkům jeho dětství patří určitě i květnové dny 1945, kdy se u nich doma koupal v neckách velitel tankistů, sovětských osvoboditelů. Není proto příliš divu, že dětství v dělnickém Kladně plus domácí výrazně levicové prostředí nakonec mladého studenta práv nasměrovala do řad KSČ. Petr Pithart tuto svou životní epizodu vysvětluje bez snahy ji omlouvat. „To se dá těžko omluvit,“ říká v kontextu s tím, co se v zemi dělo. Současně je mu ale jasné, „že člověk by měl jít svým minulým selháním či kiksům vstříc, potkávat se s nimi znovu a znovu“. A tedy nebát se o nich i mluvit. Kniha se však netýká jen vzpomínání (a je vskutku na co: na pašování zakázané literatury, na život v Chartě 77, na vstup do „revolučního dění“ v listopadu 1989 a na jeho hlavní aktéry, na setkání s papežem Janem Pavlem II. atd.), ale je opět především pokusem o kritickou reflexi. Zejména polistopadového vývoje, na němž se Pithart v prvních letech významně podílel coby předseda české vlády – než ho v roce 1992 čekal politický pád (jeho OH se nedostalo do parlamentu). Zpět do světa politiky ho dostal až Josef Lux, který mu po letech nabídl místo senátního kandidáta za KDU-ČSL. Jenže ta politická „mrtvá léta“ mezi tím pokládá Pithart za nejužitečnější. Právě během nich patrně zrál jeho sebezpytný pohled, který mu dnes dovoluje i o nedávných událostech psát bez zbytečných emocí, ukřivděnosti, zatrpklosti či škodolibé ironie. A protože se tímto vším nevysiluje, zbývá mu místo i pro humorné historky na vlastní účet – třeba o tom, jak málem ztratil klíč od korunovačních klenotů. Pithart umí přemýšlet o politice jako málokdo – což ho na druhé straně možná diskvalifikuje, aby byl dobrým politickým vůdcem s jednoduchým tahem na branku. Jeho kniha je však užitečná i pro přemýšlení o našem češství. Původně se totiž měla jmenovat „O duši národa“, neboť leitmotivem celého knižního rozhovoru je Pithartova zcela zřetelná starost o to, jací jsme – jako národ. Svět politiky je už jen zviditelněním, jistým otiskem toho, co je skryté pod povrchem; co je v nás Češích a Češkách uhnízděno a často neviděno, zamlčováno, zamlžováno i hýčkáno. Možná proto kdysi Petr Pithart vzbudil tolik emocí svým výrokem, že „slyší trávu růst“. Dnes už si jen málokdo vybaví, co tím chtěl tehdy říct, ale pocitově má to úsloví spojené s něčím negativním. Neboť ta tráva bohužel často také vyrostla – ať už to byla naše narychlo nalezená„revoluční bojovnost“ či naivní víra ve „slepou ruku trhu“. V závěru knihy pak Pithart polemizuje s Kunderovou větou ze Žertu: „Všechno bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.“ Vůči tomuto životnímu postoji marnosti, který Kundera tak esteticky přitažlivě vyjádřil, staví Pithart věčnost s instancí Posledního soudu, kdy každý náš čin bude jednou vážen, dokonce i jeho pohnutky. „Nedělej si naději, že něco úspěšně zalžeš, že ti nikdo neviděl do hlavy…“ Ale nejen kvůli tomu je dobré pečovat o duševní hygienu už tady na zemi. „Jde o to, aby člověk neztratil schopnost stydět se. Když se člověk stydí, dozvídá se o sobě vůbec nejvíce.“

Martin T. Zikmund – Petr Pithart: Ptám se, tedy jsem (Portál 2010)