Tóny jsou mostem do ticha

Vydání: 2004/10 O česko-německém smíření, 8.9.2004, Autor: Jan Mazanec

ROZHOVOR S HUDEBNÍKEM VLADIMÍREM VÁCLAVKEM
Málokterý muzikant má takový rozptyl zájmu jako Vladimír Václavek (* 1959) - kytarista, baskytarista, perkusista, zpěvák, producent, autor dvou básnických sbírek, a zejména jedna z ústředních postav brněnské alternativní scény začátku 90. let, zakladatel kapely Dunaj. Nechává se inspirovat hudbou africkou, japonskou, francouzskou, ale i jazzem nebo moravským folklorem. Spolupracuje na různých projektech, s osobnostmi, jako je Iva Bittová, ale také tvoří zcela sám. Jeho nejnovější - druhé sólové - album Písně nepísně patří spíš ke komorním dílům (najdeme zde mj. i zhudebněné básně Bohuslava Reynka), a kontrastuje tak s hlasitou expresivitou někdejšího Dunaje nebo současného Klaru.


Je pro vás těžší dělat hudbu sám, nebo v kapele?
Samota ve studiu má svoje, ale zároveň hudbu dělám s lidmi, které mám rád lidsky. Muzika pro mě roste právě ze setkání s jinými, z prožívání společného příběhu; dělat hudbu je podle mě velmi blízký, až intimní vztah - neumím spolupracovat chladně profesionálním způsobem.

Vaše inspirace jde do velké šířky - Japonsko, Mali, Francie. Který ze svých dosavadních projektů pokládáte za nejzajímavější?
To se nedá říct, pro mě je zajímavé všechno. Právě tím, jak se jednotlivé kapely odlišovaly a odlišují, mi dávají možnost realizovat se pokaždé jinak, takže nemusím setrvávat na jednom místě. Pro mě je celý ten rozptyl projektů vyjádřením několika poloh, které v sobě mám - ať už jde o určité ztišení (což je případ mé nové desky nebo Bílého inferna s Ivou Bittovou), anebo o nějakou pudovost a živelnost (seskupení Rale či Klar). Co se týče inspirace, neznamená to pro mě, že bych se musel snažit napodobovat a hledat zdroje "zvenku", ale jiná muzika mě může inspirovat, probudit ve mně pocity a emoce, ukázat mi jinou cestu. Napodobit něco cizího nejde, inspirace vždy přichází "zevnitř", ale jinak je to moje vlastní hledání.

Proč často zhudebňujete texty básní? Nemáte obavu, že k nim hudba přidává něco navíc?
Já k tomu nechci dávat něco navíc. Zazpívaná báseň je úplně jiná "disciplína". Když si člověk čte báseň v knize, je se slovy na papíře jen on sám, kdežto hudba dá básni jiný rozměr, už je zde interpret a posluchač nebo obecenstvo, vznikají jiné emoce. Za sebe můžu říci jen to, že když mě nějaká báseň opravdu osloví, mám chuť ji zkusit zazpívat. A z písně se pak stane jeden organismus, kde už nejde oddělit hudbu a text, tam to dýchá spolu.

Proč jste si za texty vybral právě básně Bohuslava Reynka, Federica Garcíi Lorcy a Antonína Přidala? Která poezie je vám blízká?
Jejich básně se mi líbí a skrývají v sobě už určitou písňovou formu - mají rým a rytmus, jako by byly stvořené k tomu, aby se z nich udělala píseň. Obecně mě v poezii velmi zajímá forma krátkých básní haiku - to je pro mě (ostatně stejně jako celá východní filozofie) takový vybroušený křišťál, kde není nic nadbytečného, ani jedno slovo navíc. Musím se přiznat, že je mi hodně blízká myšlenka dovedená právě do velmi zhuštěné formy.

Mezi autory, jejichž texty jste zhudebnil, patří i sv. Jan od Kříže. Nestává se tu hudba už meditací?
Spíš než meditací bych to nazval spontánní kontemplací. Ale v první řadě jsou to úžasné texty, které se mnou nejdřív souzní. Při zpívání pak vlastně mluvím sám za sebe - nesmí to pro mě být cizí objekt, je to skoro, jako bych zpíval vlastní text.

Bohuslava Reynka jste si ke zhudebnění vybral už dříve. Není to proto, že i vaše tvorba je skoro nezařaditelná, žijete také na vsi, stranou od hluku měst, chováte kočky...
Ale já jsem jiný, občas žiji i ve městě. Bohuslav Reynek pro mě byl především strašně poctivý člověk, a to ve všem - jak v tvorbě, tak i v životě. Nikdy nesklouzl k žádným lacinostem.

Z jeho poezie i z vaší poslední desky je znát určité ztišení. Dá se vůbec hudbou vyjádřit ticho?
Myslím, že dá. Jsou tóny, které člověk slyší, ale nejdůležitější nejsou tóny samotné, spíš něco, co je za tím - tóny jsou most, přes který člověk může přejít na druhou stranu, kde už nejsou třeba. Nemyslím přímo někam výš, ale spíše právě do ticha - všechno končí v tichu: báseň i hudba.

Jak se díváte na to, že hudbu často užíváme spíš k odreagování a vybití než ke ztišení?
Svět je doslova přeplněný hudbou, většinou tou nekvalitní. Když dnes někam přijdou lidé, a nezačne hned něco hrát, tak jsou celí nesví. Všude musí znít hudba. Lidé neznají ticho a neádovedou být sami se sebou - a v tom je destruktivní odstín muziky - že se z ní stává kulisa.

Václavkův hudební projev se na jeho nové desce obejde bez patosu, bez vyšperkovaných sól či hlasových výkonů. I přes ne zrovna veselé texty je z něj slyšet tichá radost.

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay