Tatínek jako z učebnice

Vydání: 2004/47 Zážitkovost ve víře, 17.11.2004, Autor: Jan Paulas

Už to samotné slovo má v našem povědomí tak láskyplný  přídech, je tak milé, důvěrné a bezpečné, že člověka jaksi předem odzbrojuje. Tatínek. A když k tomu přiřadíte usměvavou tvář Zdeňka Svěráka a režijní ruku jeho syna, pak je to v české kotlině sázka na jistotu.

Do českých kin vstoupil nový film Jana Svěráka Tatínek o jeho otci - herci, scénáristovi, textaři a divadelníkovi. Hodinový dokument nás ani na chvíli nenechá na pochybách, že jde o další úhledný kamínek do mozaiky-pomníčku, který si v našem národě Zdeněk Svěrák s pomocí všech buduje. Ostatně podtitul filmu Mramorizace Zdeňka Svěráka to vystihuje. Ale aby to neznělo zle, ten pomníček je vcelku zasloužený – Svěrák si totiž, až na mladické blouznění s reformním komunismem (ještě dnes se na něj ve filmu dívá neuvěřitelně naivně), po celou dobu normalizace udržel vcelku sympatický postoj. Nikdy nehrál v žádném prorežimním filmu či seriálu, zachoval si tvář slušného člověka a vkusného umělce, který se držel zásady Josefa Kemra: Když je nepřítel v zemi, tak charakter kariéru nedělá. Navíc se mu s Divadlem Járy Cimrmana podařil poměrně husarský kousek: lidé chodili na jejich divadelní hry, které vedle inteligentního humoru nabízely i nějaký ten štulec uštědřený režimu, ironickou poznámku či dvojsmyslnou slovní hříčku, která vždy našla mezi diváky vděčné souznění.

Svou mediální popularitu si Zdeněk Svěrák šťastně vyšetřil až na 90. léta a dostalo se mu jí vrchovatě (včetně oskarového uznání). Jeho osobní kouzlo pak zasáhlo nejen dospělé, ale i děti - podobně jako spisovatelka Rowlingová prý skrze Harryho Pottera vrátila dnešní děti ke knížce, tak v našich českých poměrech můžeme říci, že Zdeněk Svěrák spolu s Jaroslavem Uhlířem vrátili děti k české písničce! V souvislosti s odchodem Václava Havla z úřadu prezidenta republiky se o něm mezi lidmi dokonce hovořilo jako o vhodném nástupci. Zosobňoval totiž moudrost stáří, laskavost, lidskost, slušnost, jakýsi symbol toho lepšího v nás. Také jeho vztah k synovi naplňoval ideál moudré otcovské patronace i spolupráce. A zároveň se stal jakýmsi symbolem češství - a to nejen díky své lásce k jazyku, ale hlavně svým obrazem češství, jak ho ztělesňuje ve svých filmových a divadelních postavách.

 

ŘÍZENÝ PROCES MRAMORIZACE

Dokument Tatínek má všechny rysy svěrákovského humoru. Tatínek Svěrák se ohlíží za svým životem, vzpomíná na rodiče, cestuje na místa svého mládí, pozve nás domů i na chalupu, milé vyprávění je prošpikováno vtipnými poznámkami a slovními hříčkami. Čas plyne jako po másle a vy se bavíte, i když dojde i na svěrákovsky nezbytnou porci sentimentality: v tomto případě se týká toho, jak život nenávratně ubíhá a je tu stáří.

Druhý den po jeho shlédnutí však zjistíte, že ve vás film nic nezanechal, že vás ničím nepřekvapil, že jste to všechno čekali. Byli jste vlastně na dalším filmu Zdeňka Svěráka (taková malá variace na Nejistou sezónu), v němž hraje on sám hlavní roli, celý scénář má pevně v rukou a synovi pouze „dovolí“, aby film točil (maximálně aby ho dovezl tam či onam). Ano, je to právě on, kdo je pánem každé scény, a svého syna vůbec nepustí k tomu, aby se mu dostal trochu pod kůži, pod mediální slupku, aby ho v něčem zaskočil. I vážně nadhozenou otázku víry ukončí vtipem - ten je sice výborný (smál jsem se s celým sálem), ale vzápětí vám dojde, jak mistrovsky se z toho Svěrák opět vyvlékl, jak - stejně jako u jiných otázek - nepřipustil, aby bylo atakováno jeho nitro, aby byly odkryty jeho nejhlubší pochyby či touhy, aby opustil svůj úspěšně stylizovaný portrét a aby se vydal po nejisté cestě „do sebe sama“ s rizikem, že bude viděn jinak, že nemusí být přijat, pochopen. 

 

A TEĎ znovu NA KAMERU!

Ale nebuďme přísní k otci, ten jen chytře využil příležitost, jak kanonizovat svou památku, jak vkusně nabídnout svou verzi vlastního života - tedy to, jak vidí sám sebe a jak chce, aby byl viděn od ostatních. Ten, kdo zde selhává jako dokumentarista, je jeho syn Jan. Asi neměl jiné ambice, než udělat tatínkovi radost a umožnit mu, aby si před kamerou hezky zavzpomínal, a tím trochu přiložit balzám na zranění, které mu sám nedávno způsobil svým odmítnutím jeho scénáře filmu Vratné láhve. Touto jejich roztržkou dokument také vrcholí, ale dobře cítíme, že oba svůj spor před kamerou už jenom znovu „přehrávají“ - už v něm chybí autentické emoce, vše se odehrává jako by ve stylu „tak to proberem ještě jednou, ale teď už na kameru“. Tato roztržka funguje i jako dobrý nápad, jak v tatínkovi otevřít stavidla sentimentality.

Na nedávném jihlavském festivalu to před vyprodaným sálem kina na začátku promítání Janu Svěrákovi mimoděk vyklouzlo z pusy: „Moc od toho nečekejte, je to jenom dokument!“ Říci tuto větu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů je odvaha. Ale především je to ukázka toho, jak on sám vnímá dokument. Je pro něj asi „nižší ligou“, jakýmsi dobře natočeným domácím videem, které má spíš jen něco zvěčnit (zážitky u moře, děti, tatínka), než tvůrčím způsobem pojmout. A přitom pokud se v českém filmu v posledních letech něco hodnotného děje, je to právě v oblasti dokumentu! A tak zůstane Svěrákův Tatínek jen nevyužitou příležitostí, jak představit skutečného Zdeňka Svěráka, a nikoliv jen jeho mediální tvář v domácím úboru, na kole, na motorce, na chalupě, v lese. Film diváky určitě pobaví, ale o tatínkovi Svěrákovi jim nic nového neřekne. Je to taková jeho milá filmová pohlednice, které ale chybí nitro.

Hodnocení:***

Mramorizace Zdeňka Svěráka. Tentokrát s kolem.

Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay