Vydání: 2011/41 Drinské mučednice, 6.10.2011, Autor: Gabriela Plačková

Začátkem července putoval po několika českých městech relikviář blahoslaveného manželského páru – Ludvíka a Zelie Martinových, rodičů sv. Terezie z Lisieux. V klášteře bratří bosých karmelitánů ve Slaném proběhla při této příležitosti přednáška o rodině Martinových. Dvou předních rodinných terapeutů Ludmily Trapkové a Vladislava Chvály, kteří přednášku připravili, jsme se zeptali na jejich názor na tuto rodinu z pohledu jejich oboru.

Jaké pro vás bylo zabývat se rodinou, jejíž příběh je vám zprostředkován pouze knižně a která byla církví prohlášena za blahoslavenou? Neměli jste z takového kroku obavy?

Obavy jsme pocítili při prvním zběžném čtení jejich životopisu a autobiografických spisů jejich nejmladší dcery Terezie z Lisieux. Vyvstalo před námi dilema, zda je přiměřené prohlížet si osudy rodiny žijící v 19. století optikou současné medicíny a psychoterapie. Hned vznikla zásadní otázka, jestli je vůbec slušné a etické vyslovovat hypotézy o intimitě rodiny, do jejíž doby a jejích současníků se nemůžeme vcítit.

Jak jste toto dilema vyřešili?

Historických faktů je snad dostatek, ale dokladů o subjektivním prožívání může být jen žalostně málo a naše práce vždy stojí a padá se schopností empatie v živých rozhovorech s živými rodinami. Přesto bylo i pro nás lákavé pokusit se takto nedokonalým kukátkem nahlédnout sto dvě stě let zpátky, představovat si, jak asi prožívala svou dobu jedna rodina z mnoha, v čem byla tak výjimečná a za jakých okolností se jí dostalo v církvi ocenění přesahující staletí, přestože žádné z jejích devíti dětí už nemělo potomky. Protože pracujeme s psychosomatickými příznaky, troufáme si z těch, o kterých existují vcelku objektivní svědectví, usuzovat o charakteru vnitřních konfliktů, s nimiž se rodina Martinových pravděpodobně potýkala.

Patrně jednou z prvních věcí, které Ludvík a Zelie v manželství řešili, bylo prožívání sexuality. Několik měsíců po svatbě byli rozhodnuti spolu žít v jakémsi sourozeneckém vztahu po vzoru Josefa a Panny Marie…

To mělo svou pochopitelnou historii. Ještě než se poznali, každý zvlášť usilovali o vstup do řádu a toužili zasvětit se Bohu. Ale nepřijali je. Zdá se, že Ludvík, jako muž své doby, měl předmanželskou sexuální zkušenost nejspíše ve svém pařížském období, ale po třicítce se od ní distancoval, a dokonce pak před ní varoval ostatní. V Zelii našel dívku sexuálně naprosto nevědomou, která netušila, k čemu je svatební noc, což v té době asi nebylo nijak neobvyklé. Ludvík byl natolik ohleduplný, a také pod vlivem vlastní nerealizované touhy sloužit Bohu v celibátu, že jim dohoda o „celibátu ve dvou“ nemusela činit potíže. Z našeho dnešního pohledu si dali čas na vzájemné poznávání a slaďování (brali se jen zhruba tři měsíce po seznámení), založili vztah jako čistě duševní a duchovní, který měl pak možnost přirozeně přerůst a spontánně se vyvinout i sexuálně. Rozhodli se, že budou sloužit Bohu plně a nejlépe, když vytvoří početnou láskyplnou rodinu.

Z manželství Ludvíka a Zelie nakonec vzešlo celkem devět dětí. Čtyři zemřely v útlém věku a pět zbývajících vstoupilo do kláštera…

Bylo užitečné sestavit si data a okolnosti narození všech dětí do časové posloupnosti tak, jak je to ostatně součástí naší pracovní rutiny, a pokoušet se pochopit příběh jejich rodinného života. Neexistuje ale jeden „pravý a správný“ výklad. U Martinových stojí například za pozornost, že první dítě bylo adoptivní – přijali je na určitou dobu v době svého „celibátu“. Pak se těsně po sobě narodily tři dcery, které se všechny dožily vysokého věku. Podle dochovaných písemností se zdá a je pochopitelné, že byla Zelie později už vyčerpaná. Na svou dobu byli manželé Martinovi neskutečně moderními v tom, že oba a každý zvlášť úspěšně podnikali. Ludvík jako hodinář a zlatník, Zelie s krajkami. Vedle toho přiváděli na svět a vychovávali ve víře k Bohu další děti, jedno za druhým.

To muselo být vyčerpávající…

Zelie už neměla pro další děti dost mléka, což se tehdy řešilo kojnými. Výdobytkem teprve soudobé psychologie je poznání, že kojení nemá v útlém věku jen nutriční význam. Oddělování dítěte od matky porodem nekončí – trvá nejméně ještě rok, než se dítě trochu postaví na vlastní nohy. Násilné a předčasné odtržení prožívá dítě i matka traumaticky. Životopisy Martinových přinášejí dostatek dokladů o tom, že tímto způsobem strádaly všechny jejich děti, které zemřely do jednoho roku života na problémy zažívacího traktu. Jako by prospívání dětí kopírovalo míru vyčerpání matky a jejího smutku za těmi zemřelými. Navíc skoro současně a ve stejné době, v jaké postupně umíraly děti, zemřeli i tři prarodiče. Míru takového utrpení si dnes běžná rodina umí sotva představit. Pak se narodila Celina, která se dožila devadesáti let, a znovu další porod a další smrt dvouměsíčního dítěte. Poté se narodila jako devátá Terezie, později prohlášená za svatou. Jestliže by byly děti semena, pak toto zapadlo do naprosto vyčerpané půdy. A ještě dostalo jméno po poslední zemřelé. Dnes bychom řekli, že bylo zatíženo osudem „dítěte náhradníka“, které má rodičům vynahradit předchozí bolestnou ztrátu.

Jak se jako terapeuti zaměření na psychosomatickou problematiku díváte v kontextu rodinných událostí na rakovinu prsu, kterou Zelie onemocněla a později na ni zemřela?

Nabízí se pochopitelné vysvětlení. Organismus matky se bránil nefyziologickému chronickému přetížení. Orgán, kterým se tělo vyjadřovalo, je nasnadě. Dnes vídáme poměrně často matky, které neznají hranice v péči o druhé, aniž alespoň srovnatelně udržují také samy sebe ve vyváženě tělesné, duševní i duchovní kondici. Právě proto, aby mohly být k dispozici dětem, později i vnoučatům, tak dlouho, jak bude potřeba.

Myslíte, že Zelie patřila k těmto typům žen?

Zelie věřila, že celým svým životem slouží milovanému Bohu, utrpení po ztrátách dětí a své vlastní umírání měla za tu pravou oběť. Zápasila sama se sebou, aby ji unesla. S Ludvíkem si byli pro takový život podle svědectví láskyplnými partnery. O souvislostech, které dnes známe a jejichž důsledky se snažíme respektovat, nemohli tehdy nic vědět. Však i postoj církve k utrpení se od té doby změnil. Je obdivuhodné, jak Martinovi naplňovali smysl svého života. Zvláště v kontrastu s tím, že dnes je situace co do vyváženosti právě opačná. Adorujeme tělo a péče o duši zůstává v populaci i v medicíně někde v pozadí jako podružná, jako jakási nesrozumitelná nadstavba. Dnešní průměrný lékař a průměrný pacient nemá vůbec ponětí, že projevy našeho těla jsou neverbálním jazykem, kterému se neučíme naslouchat.

Když Zelie zemřela, byly Terezii pouhé čtyři roky. Jak jste tuto situaci v rodině vnímali?

Ten příběh patří k osudu sv. Terezie z Lisieux, k jejímu krátkému životu – zemřela v necelých 25 letech, ve třiadvaceti měla první chrlení krve. Jak jsme již naznačili, přišla na svět jako poslední deváté dítě a sbírala drobty bývalých sil svých rodičů. Z klinické práce víme, že tam, kde rodiče nemohou, rozkládají se síly po celé vztahové síti v rodině. Děti se pokoušejí vykrývat to, co se jim nedostává od dospělých rodičovských figur. Terezka Martinových si u smrtelného lože matky dojemně vybrala svou šestnáctiletou sestru Pavlínu za náhradní matku.

Ta ale po šesti letech Terezii také opustila. Vstoupila do řádu na Karmel…

Nikoho však nenapadlo, že další ztrátu této mateřské postavy bude Terezka prožívat o to tragičtěji, že to bylo už podruhé a na dalším klíčovém vývojovém prahu k ženství. Její spis „Dějiny duše“ jsou autentickým svědectvím, jak se její organismus s nesnesitelnou ztrátou vyrovnával, jak bloudila ona i její blízcí. Hledali pojmenování toho, co se s ní dělo, brala se v úvahu jak posedlost zlým duchem, tak svatost a předurčenost k životu v řádu. Dnešní psychiatrie by měla pro její projevy jistě výstižnou psychopatologickou terminologii. Trpěla chronickými bolestmi hlavy a od dvanácti „hroznou chorobou skrupulantství“. V našem pojetí hledala Terezka mateřskou postavu za každou cenu, kde se dalo. Upnula se k nejstarší Marii, která tehdy byla už matkou představenou na Karmelu, takže příležitostí k setkávání moc nebylo. Zjevením Panny Marie byla korunovaná touha dítěte po matce. Terezka se „zázračně uzdravila“, a od té doby také nemyslela na nic jiného, než jak co nejdříve následovat své starší sestry a svým způsobem také matku, jejímž původním přáním bylo zasvětit se Bohu. Karmelitánky vzdorovaly jejímu přání pro nepatřičně nízký věk. Terezka se vydala v doprovodu otce až do Říma pro zvláštní souhlas papeže Lva VIII. a nakonec si prosadila svou v patnácti letech.

Zmínili jste Tereziina otce. Jaký byl jeho vztah k ní?

Nebudeme asi daleko od pravdy, když řekneme, že Ludvík byl svému nejmladšímu dítěti více další náhradní matkou než otcem. Terezku miloval, nic jí neodepřel. Lze se domnívat, že na ni přenesl lásku ke své ztracené ženě. To je asi trochu troufalé, ale při vědomí toho, čeho si v dnešních rodinách všímáme a jak je vedeme ke zdraví, nemůžeme zamlčet, že Terezka byla vychovávaná více k nemoci než ke zdraví. Ve svých spisech se poctivě a laicky zabývá svými tušeními, že si nemoci nějak nevysvětlitelně způsobuje dílem také sama. O systémových silách každého onemocnění v rodinách se ještě i dnes málo ví. Ludvík nesnášel separace dcer snadno, trpěl, když mizely jedna za druhou do kláštera. Na druhé straně to ale bylo v duchu poslání, k němuž se společně se Zelií zavázali na začátku manželství. Posledních asi osm let trávil život v sanatoriu jako těžce nemocný. Odebral se tam měsíc po obláčce své nejmladší dcery a krátce po její smrti ji následoval. Můžeme si pomyslet, že smysl jeho života tady na zemi byl naplněn a jeho organismus mu umožnil jeho ukončení.

Co pro vás bylo největším „vzkazem“ této rodiny při její cestě k blahořečení?

To se neodvažujeme usuzovat. Ale co nás opravdu potěšilo, byly ohlasy přítomných po naší přednášce. Mezi posluchači seděli mnozí manželé, kteří mají také hodně dětí a prožívají těžké osudy. Vyrovnávají se, řeklo by se, s nezaslouženými ranami osudu, s chronickými chorobami, se smrtí dětí. Najednou měli někteří z nich pocit, že svatost není výsadou jen rodiny Martinových. Svatost může znamenat také jedinečnost a naplnění této jedinečnosti v duchu doby, ve které žijeme.