Spolubratry si člověk nevybírá. Dostává je!

Vydání: 2011/10 Vtipálci v církvi, 2.3.2011

BRATR VÍT je jedním z pětice augustiniánů žijících v podhradí Pražského hradu. Do řádového společenství přišel od našich severních sousedů, ale dnes je z něj Pražan každým coulem. A protože v Čechách je jen jedna komunita augustiniánů, vypadá to, že jím také zůstane. Vypravili jsme se za ním do kláštera popovídat si nejen o tom, jaká byla jeho cesta do augustiniánské komunity.

Jak to přijde, že jste se stal augustiniánem? Co vás na řádu zaujalo?

Přišly mi do ruky texty sv. Augustina. Dozvěděl jsem se o něm na náboženství od katechetky, že napsal Vyznání. Tak jsem tu knihu vyhledal a začal číst. Velmi mě oslovila jeho cesta k Bohu. Později jsem přes kamaráda navázal kontakt s P. Williamem, který kdysi působil v Polsku a žil tady v Praze. Pozval mě, přijel jsem a seznámil se s komunitou. V té době jsem jim rozuměl každé páté slovo, ale velmi mě zaujala otevřenost bratrů i atmosféra. U Sv. Tomáše bylo zkrátka fajn. Vrátil jsem se ještě do Polska, absolvoval tam vojnu a přijel zase zpět. Bratři se shodli, že můžu začít kandidaturu. Bylo to v jubilejním roce 2001.

Kde jste složil věčné sliby?

V Čechách jsem studoval bezmála dva roky, přerušil studium, a byl jsem představenými poslán do Španělska na jazykový kurz. Tam jsem také prožil noviciát. Rád na ten rok vzpomínám. Na oboje sliby, jáhenské a kněžské svěcení jsem se vždycky vracel do své komunity na Malou Stranu. Knězem jsem se stal teprve před třemi roky – svěcení jsem přijal z rukou biskupa Karla Herbsta. Takže po sedmi letech od prvního kontaktu s pražskými bratřími jsem byl plně přijat do jejich společenství a stal se knězem.

Jste komunita žijící v Čechách, v Praze na Malé Straně, ale jste vlastně společenství multinárodní. Žije tu Američan, Španělé, Polák, Slovák a teď by měl vlastně přijít první Čech…

Ano, čekáme na povolání z této země. Momentálně projevují intenzivnější zájem dva kluci, kteří se opravdu intenzivněji rozmýšlejí. Zájemců je Bohu díky více než tito dva, ale ti teprve rozpoznávají své povolání. Vidím, že je pro ně těžké a delikátní udělat náročné rozhodnutí, které má charakter definitivy.

Hledání, naslouchání Božímu volání i rozhodování jste ne tak dávno zažil. Co byste poradil těm, kteří o této životní cestě uvažují?

Povolání si nikdo nevybírá. Nerozhoduji se, zda budu kněz, řeholník, nebo táta od rodiny. Kdybych se jen rozhodl, jen si vybral, rychle to vyprší. Pán Bůh má pro mě něco připraveného, proto se to musím snažit poznat, naslouchat, kam mě volá: do manželství, nebo k řeholnímu, či kněžskému životu? Moje rozhodnutí spočívá v tom, že na to které volání kývnu. Předtím je ovšem třeba hledat ticho k rozjímání a modlitbě. Zažil jsem, jak se při tom ta touha po tomto životním povolání zesilovala. Jen se mi potvrdilo, že mě Pán volá.

Mluvili jsme o tom, že jste parta mezinárodní. Už jsem o tom s vašimi spolubratry hovořil v minulosti a ptal se, jak se vám soužití daří, protože každý přinášíte ze svého kulturního prostředí něco jiného, jiné zvyky, jste různých nátur. Co se spolubratrům líbí z Polska?

S otcem Williamem – má totiž polské kořeny – máme oba rádi polské nakládané okurky. A je to tak, že půlka komunity je má ráda, druhá nad nimi ohrnuje nos. Také se bratřím líbí polské tradice Vánoc – třeba vánoční oplatky, to tady v klášteře zdomácnělo.

Jak se vám, severnímu Slovanovi, žije s poněkud temperamentnějšími Španěly?

V noviciátu jsem byl se spolubratry z jihu Španělska, kde jsou Španělé ještě španělštější než na severu. Bylo to spíš obohacující. Navíc řád není nějaká mezinárodní firma, kde se lidé sžívají proto, že vytváří určité produkty nebo generují zisk. My přicházíme společně žít pro Pána Boha. A můj bratr, kterého nacházím v řeholní komunitě, tu není proto, že bych si ho vybral, ale ke společné cestě mi ho posílá Pán Bůh. To se pak některé odlišnosti snadno překonávají.

Prozraďte, kdy to zaskřípe…

Nemám rád dělat věci na poslední chvíli. Zdá se mi lepší mít čas, připravovat věci s předstihem a v klidném tempu. Někteří bratři z jihu Evropy mají naopak rádi dělat věci na čas a někdy i na poslední chvíli. To mi pak Juan řekne: „Něco tam řekneš na úvod, jo.“ A já na to: „Fajn, a co by to mělo být?“ Dostane se mi lakonického: „No, prostě něco hezkého povíš.“ Z toho mi jde hlava kolem. (smích)

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 41 9. – 15. října 2018

Otevřenost na synodě

Biskupskou synodu o mládeži, která potrvá do 28. října, od počátku ovládla aktuální témata, jako migrace, chudoba, sexuální zneužívání i intimní život.

celý článek


„Nobelovka“ za pomoc ženám

Za „úsilí o odstranění sexuálního násilí jako válečné zbraně“ obdrželi letošní Nobelovu cenu míru konžský lékař Denis Mukwege a irácká aktivistka Nadia Muradová.

celý článek


Papež dějinného zlomu

Papež Pavel VI., vlastním jménem Giovanni Battista Montini (1897–1978), je známý hlavně tím, že přivedl k závěru Druhý vatikánský koncil a vedl církev v pokoncilním…

celý článek


Chyceni v péči mezi rodiče i děti

Říká se jim sendvičová generace. Jsou to lidé, kteří ještě stále řeší problémy svých dospívajících dětí, zároveň je však už tíží bolesti stáří jejich…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay