Špidlík, to není zatuchlina, ale humor

Vydání: 2010/47 Bílá hora, 17.11.2010, Autor: Jan Paulas

Vítězným titulem ankety Kniha čtenářů, jejíž výsledky jsme přinesly v minulém KT, jsou Vatikánské promluvy s humorem od Tomáše Špidlíka. Jde o jeho dosud nevydané promluvy, které pronesl ve Vatikánském rozhlase a v nichž se zračí autorovo typické charizma. Více o vítězném titulu i o Špidlíkově oblíbenosti u čtenářů hovoříme s Michalem Altrichtrem, vedoucím redakční rady nakladatelství Refugium:

Proč si myslíte, že zvítězila právě tato kniha? V soutěži mělo i vaše nakladatelství více titulů.

Myslím, že zde nastal jakýsi příznivý shluk několika faktorů: jednak Tomáš Špidlík zemřel (už ho vidím, jak se směje a říká si, že alespoň něco dobrého udělal), což znamená, že se nad jeho osobností plněji zamýšlíme; s tím pak souvisí, že jeho postava byla i mediálně přetřásána, jak se říká, od východu až na západ, takže v povědomí čtenářů bezesporu uvízl. Dále je tady faktor samotného názvu díla „s humorem“ – Špidlík, to není zatuchlina, ale humor: nelacinný, bezprostřední, nehraný, nevykalkulovaný. A nadto si trochu myslím, že v roce patnáctiletého trvání nakladatelství se nějak „z Boží strany“ ukazuje, že Refugium doopravdy přináleží Špidlíkově dědictví. V soutěži jsme měli i další tituly, které tematicky odpovídají vyprofilovaným řadám nakladatelství, nevážou se pouze ke „špidlikiádě“ a mají své vděčné čtenáře. Obecně mohu říci, že všechny tituly, které jsme vydávali, otec kardinál pečlivě sledoval – a k leckterým poté, co se s textem seznámil, napsal předmluvu. 

Že je Tomáš Špidlík uznávaný mezi teology a intelektuály, je přirozená věc, sám byl teologem a myslitelem. Čím to ale je, že je jako autor tolik čtený i mezi obyčejnými lidmi?

Otec Špidlík si nikdy otázku, zda patří mezi intelektuály, či běžné smrtelníky, nekladl. Pokud mluvil s akademiky, chtěl být pro ně stejně otevřený jako pro jinou profesi. Že jako obyčejní lidé k němu chováme sympatie a můžeme číst jeho srozumitelné texty s nesnadnými tématy, je proto, že všechna jeho tvrzení vycházela z prožívané teologie. Nezanesl na papír nic, co by nevycházelo – někdy i z bolestivé – zkušenosti. Je-li pak slovo propálené všemi směry, pak je i vyčištěné, vykrystalizované. Myslím, že pokud nějaký věhlasný akademik usiluje o to, aby se jeho text čtenářsky uplatnil, pak nepostačí, že si to dá jako předsevzetí – ve zdařilém textu je totiž zahrnuta i jakási síla ducha, kterou dává Hospodin svým statečně milým.

Vaše nakladatelství vydává Špidlíkovy sebrané spisy. V těchto dnech právě vyšel už 18. a 19. svazek. Umíte odhadnout, kolik těch svazků ještě bude a kdy budeme mít Špidlíkovo knižní dílo v Česku kompletně přístupné?

Nedokážu říci – ani kolik bude svazků, ani kdy bude vydávání ukončeno. To neznamená, že postupujeme bez rozvahy. Avšak nevydaných textů, především ze zahraničních časopisů, je velice mnoho. A tím, že neustále uvažujeme, jak je bude vhodné redakčně pojmout (zda tematicky, či chronologicky), nemůžeme přesně ohraničit ani jejich podobu. Když se vydává nyní takový velikán jako Rahner, často mají jednotlivé díly dvojí označení, třeba 17a a 17b. Nedá se předpokládat, že by německá důslednost nezvážila, kolik vyjde dílů, ale ukázalo se, že je zapotřebí leccos zohlednit, co vyvstane až během samotné redakční práce. Snad neprozradím žádné výrobní tajemství, že můžeme být ohledně počtu vydávaných Špidlíkových titulů někde za polovinou.

Souborné vydávání tak rozsáhlého díla je vždy vydavatelsky riskantní krok. Neříkali jste si, že třeba po patnáctém svazku může už být Špidlíka v Česku dost? Že po vydání zásadních věcí čtenářský zájem poklesne?

Riskantní je v mnohém ohledu: už jenom finančně. Podepírá nás však zkušenost, že pokud jsme jednou začali, měli bychom dílo dokončit. A potom, diskuse kolem jeho každého díla jsou vždy živé. Nezevšední. Toho jsme svědky. Že někomu může v určitou dobu dílo jakéhokoli klasika duchovního života připadat „méně zajímavé“, je přirozená komunikace s autorem i dílem. Vždyť hledání tváře otce Špidlíka není jednou provždy dané. To, že také Špidlík provokuje, probouzí nelibost, je vystaven rozličnému hodnocení, je známkou jeho vitality a sepětí s naším vlastním životem. Jsme si vědomi, že dílo nevychází v perspektivě „zasycení“ čtenářů pro třeba jedno desetiletí, ale je to dědictví, které se bude postupně zhodnocovat.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay