12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Snažím se bojovat dobrý boj...'

30. 9. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008

Je jediným hejtmanem za křesťanskou stranu v České republice. A nejen to – ke své víře se veřejně hlásí. Kdo je muž stojící v čele Jihomoravského kraje, jaká je jeho rodina, co ho baví a proč mu jih republiky přirostl k srdci? To vše Stanislav Juránek prozrazuje v následujícím rozhovoru.

Lidé vás potkávají na mnoha místech a akcích po celém kraji. Je to jen povinnost, která patří k funkci?

Je to spíš radost. Povinností pro mě je sedět v kanceláři nad lejstry a „úřadovat“, čehož si během týdne užiju až až. Proto rád o víkendu vyrážím do kraje mezi lidi – a přivážím si ty nejlepší dojmy. Náš kraj bych za nic nevyměnil. Když stojím vpodvečer pod Pálavskými vrchy a dívám se, jak slunce zapadá nad vinohrady, cítím v duši nevýslovný mír, harmonii a vděčnost. Lidé z jihu Moravy jsou jiní než jinde v republice: jsou pracovití, obětaví, přátelští, pohostinní a dobrosrdeční. Mají vztah k místu, kde žijí, a také k tradicím a kořenům, ze kterých vyrostli. To není samozřejmé.

Kde je na jihu Moravy místo vašeho srdce?
Jediné neumím opravdu vybrat, je jich víc. Rád mám Mohylu míru. Je sice postavena na krvavém bojišti, ale je místem smíření a odpuštění, kde si mohou nad hroby tisíců padlých podat ruce potomci bývalých nepřátel. Zvláštní význam pro mě mají Mikulčice se svojí tisíciletou cyrilometodějskou tradicí. Rád mám také benediktinský klášter v Rajhradu u Brna. Ten rok po roce rozkvétá a povstává jako fénix z popela. Když jsem tam byl poprvé, byl doslova v troskách a je úžasné sledovat, jak se – také díky pomoci kraje – obnovuje. Blízký mi je Lednicko-valtický areál, Moravský kras, Pálava i okolí hradu Pernštejn, odkud pochází moje žena.

Jihomoravský kraj je výjimečný svou péčí o rodiny. Co prozradíte o té svojí?
S mojí ženou Helenou jsme letos v srpnu oslavili v kostele Povýšení sv. Kříže v Doubravníku stříbrnou svatbu. Máme tři dnes už dospělé syny, kteří studují. Žijeme v třípokojovém bytě v Brně, kde spolu s námi bydlí také maminka mé ženy, o kterou se moje manželka stará. Protože mě mé hejtmanské povinnosti velmi často odvádí daleko od domova, jsem vděčný za naše rodinné zvyky – třeba každý den v osm hodin večer se společně modlíme, ať jsme od sebe jakkoliv daleko.

S tím, že jste věřící člověk, se zjevně netajíte. To se v politice moc nenosí...
Nemám problém se ke své víře znát a myslím, že i lidé žijící mimo církev to vnímají pozitivně. Věřící nejsem jen já, ale celá naše širší rodina. Se ženou a syny patříme do farnosti sv. Cyrila a Metoděje v městské části Brno-Židenice. Ale abych pravdu řekl, mojí farností je v současné době celý Jihomoravský kraj. Málokdy se mi totiž stane, že jsem v neděli doma, ve vlastní farnosti. Každý týden dostávám veliké množství pozvánek na různé pouti, hodové mše svaté, žehnání znaků a praporů a podobně. Cítím se proto být hejtmanem „poutníkem“. Každý z nás je povolán hlásat evangelium – tam, kde žije, na svém místě a ve svém povolání. A já jako hejtman mám na starost celý kraj...

Narazil jste někdy se svým přesvědčením?
Čas od času se dostanu do situací, které nejsou jednoduché. Například jsem se musel zúčastnit slavnostní večeře s významnými státními představiteli a zahraničními hosty přesně na Popeleční středu. Ale i to se dá zvládnout. Nikomu svou víru nevnucuji a nikým si ji také nedám brát. Člověk by ale měl o své víře svědčit především svým životem. Apoštol Jakub říká jasně, že „víra bez skutků je mrtvá“. A příklad vždycky váží víc než slova.

Mnoho lidí si myslí, že politika a křesťanství k sobě nepatří, že je velmi těžké tyto dva světy spojit...
Původním povoláním jsem lesní inženýr, tedy lesák. A je samozřejmě velký rozdíl, jestli člověk prožívá svou víru v tichu lesní samoty, v krásné přírodě, nebo ve víru každodenního politického boje. Ale Kristus nám přece nikdy nesliboval lehký, pohodlný život a cestu bez překážek. Spíš naopak, řekl nám jasně, že kdo chce jít za ním, musí zapřít sám sebe a každý den na sebe vzít svůj kříž – to znamená také nevyhýbat se překážkám, ale brát je jako výzvu. Apoštol Pavel nás upozorňuje na to, že náš život je boj a že máme bojovat „dobrý boj“ – teprve za něj a na jeho konci můžeme dostat věnec vítězství. Já jsem běžec a tento příměr apoštola národů je mi nesmírně blízký. Pokud vím, že tento boj má smysl, tak se mu nevyhýbám a bojuji rád. A smysl to má pokaždé, když jde o to prosadit něco dobrého.

Konkrétně?
Jako jediný kraj máme schválenou koncepci rodinné politiky, která řeší, jak rodinám z úrovně kraje komplexně pomáhat. Jako první jsme zavedli projekt Rodinné pasy. Prosadili jsme také, aby fungovalo víceleté financování organizací, které poskytují služby v sociální oblasti – například Charita. Tento systém přináší mnohem větší jistotu a možnost plánovat na delší dobu než jeden rok. Podporujeme organizace, které nabízejí vzdělávací programy pro rodiny, což je v rámci rozpočtu velká novinka, a také volnočasové a sportovní organizace, které pracují s dětmi a mládeží. To je totiž ta nejlepší prevence kriminality. Dobrým bojem je i každá investice do záchrany kostelů a klášterů, kulturních památek a duchovních center v našem kraji.

Říkal jste, že jste běžec, jak často se proběhnete?
Snažím se, abych si udělal čas alespoň 5x týdně. Běhání je pro mě totiž něco víc než jen koníček – je to můj odpočinek, moje odreagování od starostí. Letos v červnu jsem se dokonce zúčastnil Moravského ultramaratonu – závodu, při němž se běží během jednoho týdne denně 43 km. Nemohl jsem běžet každý den, ale přesto jsem uběhl 185 km, čímž jsem si udělal velkou radost. Jinak jsem si dal takový svůj soukromý limit, zaběhnout každý den 4 km – jako modlitbu. Když se mi to nepodaří, převedu si je do dalšího dne, pak do dalšího...

Na skautování vám moc času nezbývá...
Každý rok se jedu podívat na dva až tři tábory, abych si připomněl svá skautská léta a jméno, které jsem jako skaut dostal. Když uslyším „bratře Marabu“, tak vím, že jsem mezi svými. Mám radost, že na táboře Amerika v Orlických horách, kde jsem jako vedoucí vedl více než dvacet táborů, převzali štafetu moji synové.

Několikrát jste se odvolával na Písmo. Která pasáž je pro vás ta nej?
To je ještě těžší než vybrat „nej“ místo v kraji. Pokud musím zvolit opravdu jen jedno, pak je to „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. (J 3,16). Nevím o ničem, co by bylo pro můj život důležitější.
(PR)

Rád vzpomínám na jedno vystoupení hejtmana Stanislava Juránka, kterého jsem byl svědkem. Bylo to před několika lety při zahájení mezinárodní konference. Na konci svého proslovu postavil na stůl dva páry malých háčkovaných bačkůrek. Jeden pár růžový, jeden modrý. Říkal, že je háčkuje maminka jeho manželky a on je při různých příležitostech rozdává mladým rodičům, protože vnímá jako jednu z priorit své funkce právě péči o rodinu. A nejen tímto postojem je mi blízký.
Vojtěch Cikrle, brněnský biskup




Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou