Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

„Dědictví otců“, které je bohatstvím církve, má kromě jiného také podobu soch, obrazů a dalších uměleckých předmětů. Díla mistrů předchozích staletí mají mnohdy nevyčíslitelnou hodnotu. Na péči o tyto památky jsme se zeptali diecézního konzervátora pražského arcibiskupství mgr. Vladimíra Kelnara.

 

Nutno sebekriticky říci, že stále nedostatečně. V jednotlivých diecézích se však postupně podařilo založit diecézní konzervátorská centra. Ta usilují o systematickou ochranu dochovaného kulturního dědictví - evidují je, dokumentují, pečují o ně, zajišťují jeho restaurování. V neposlední řadě se zabývají i otázkou jeho vhodné prezentace. Musíme též bojovat s nevídaným množstvím krádeží a vloupáním do církevních objektů. Ztráty jsou od dob husitského drancování nevídané a alarmující! Vnímám je nejen jako citelnou majetkovou újmu, nýbrž i jako útok na samotnou křesťanskou identitu, kterou sakrální umění osobitým způsobem ztělesňuje.

 

Tu v jednotlivých diecézích vyhlásili biskupové, jedná se současně i o povinnost plynoucí z řádné evidence svěřeného majetku a v neposlední řadě i dobrého správcovství. Zodpovědným za její provedení chtě nechtě zůstává statutární zástupce farnosti, který dnes ve většině případů spolupracuje s laiky. Získané údaje pak zpracovávají pracovníci jednotlivých konzervátorských center.

 

Snad jen v úctě k nim – ta totiž v církevním prostředí není jen umělecká, ale měla by zahrnovat i respekt k víře, kterou do nich umělec v různé míře vtělil. Odborníky a vhodné zacházení vyžadují obě kategorie památkového fondu. Prakticky se však liší v možnostech kvalifikované péče a v míře financí. Jejich nedostatek zůstává do vyřešení otázky vztahu státu a církve - a s tím spojeného financování církví - často neřešitelným problémem.

Schází nám větší míra zájmu. Církev, decimovaná v minulosti komunistickým režimem, totiž začala nejprve obnovovat své struktury, rozvíjet pastorační péči v oblastech, které předtím byly tabu, a nyní vedle finančních zdrojů stále hledá i své místo v současné společnosti. Skutečného umění si ovšem církev vždy vážila a v nedávných vatikánských dokumentech je dokonce označuje za velmi účinný evangelizační nástroj. Situace u nás je navíc komplikovaná i faktem, že lidské síly a finanční zdroje vyčerpává namnoze zoufalá snaha zachránit a udržet hlavně nemovité památky. Ty svou velikostí i počtem často přesahují naše možnosti. Po desetiletích „péče“ totalitního státu se leckdy nacházejí doslova na prahu zániku.

 

Mohou se dnes běžní lidé dozvědět o církevním umění?

Široké veřejnosti je přístupné podobně jako každé jiné, dokonce možná jednodušeji než státní či městské – není třeba jít do muzea a galerie, stačí navštívit kostel (většinou v souvislosti s konáním bohoslužeb). Navíc je možné je většinou shlédnout zdarma.

Otázkou přitom zůstává, zda je širší míra publicity v souvislosti s krádežemi žádoucí. Unikátů máme v Česku mnoho - české země byly po staletí klenotnicí umění. Škoda jen, že památkový fond ve vlastnictví katolické církve byl tak drasticky ztenčen krádežemi v posledních 15 letech.