Rád se skláním před hodnotami moudrého stáří

Vydání: 2011/51 Betlémy a Betlémáři, 13.12.2011, Autor: Prokop Siostrzonek

Stáří je životní období, kterého se mnozí bojí, s nímž se neumějí vyrovnat, ať už ho prožívají sami nebo se s ním setkávají v životě jiných. Mnozí si možná myslí, že mají už i podzim života za sebou a prožívají jen zimu, jakousi strnulost, která už nic neočekává…

I stáří však může být krásnou a plodnou dobou. Podobně jako i každý podzim přináší své krásné a chutné ovoce, a dokonce i každá zima přináší bohatství krás a netušených možností, které parné léto rozhodně nemůže nabídnout. Jeden moudrý mnich starověku prohlásil: „Nermuť se nad tím, co ti stáří bere, ale raduj se z toho, co ti nechává a dává!“ A zralý věk poskytuje skutečně mnoho velikých darů. Podle mě je prvním a nedocenitelným darem zralého věku moudrá a živá víra. Vždyť člověk zralý má své zkušenosti podobné těm, které na počátku 17. století popsal kardinál sv. Robert Bellarmin slovy: „Hory se nám zdají velké, protože jsou blízko, a hvězdy, ačkoliv jsou větší, vypadají jako světlé tečky. Kdybychom byli na nebi, hvězdy by se nám jevily ohromné, jak ve skutečnosti jsou, a hory by se nám zdály jako prášek písku. Lidé na tomto světě, kteří mají srdce zde na zemi, považují za něco velikého majetek a lopocení na tomto světě. Zdědí-li něco, jsou celí bez sebe radostí. Když ztratí haléř, pobouří všechno okolo. Kdo bydlí na vysoké věži víry, je tak daleko od věcí tam dole, že se mu všechny ty velké a důležité problémy zdají dětskými hrami. Srovná-li s věčností všechny ty nehody tohoto světa, nebojí se jich více než štípnutí mouchy.“ Ano, podzim a zima života doslova vyzdvihnou člověka na takovou vysokou věž, a proto zralý člověk je schopen vidět život svůj i život svého okolí daleko realističtěji, s opravdovým nadhledem. Jen se chtít takto podívat!

Žádná růže z Jericha

Bylo mi dopřáno už jako ministrantovi a poté jako seminaristovi setkat se s takovými moudrými kněžími „na vysoké věži víry“. Mohli mě jako dítě či dospívajícího povzbudit a usměrnit, protože měli vytvořeno pevné lidské zázemí. Je to jeden z důvodů, proč rád nasazuji síly pro Cestu 121. Potřebujeme i dnes stále takové opory. Mnohdy se ztrácejí, protože jim schází pomocná ruka. V listech Pavlových je život často přirovnáván ke sportovním výkonům. Je známo, že usilovné vypětí drží sportovce v kondici a často rozhoduje o vítězství. Možná na toto sportovní úsilí myslel Pavel, když na konci života píše, že bojoval dobrý boj. Žádný člověk není ostrov – vědomí tohoto faktu by mělo způsobit, že nikdo nebude stárnout a umírat sám. Okolí tedy má jakkoliv přispěchat s pomocí. Někdy má mladší generace v sobě vědomí, že stáří je jakási růže z Jericha, kterou je třeba jemně a opatrně uložit do vaty, oprašovat, držet v suchu a při vhodné příležitosti vytáhnout a zasadit do vody. Ale staří lidé se liší od jerišské růže tím, že žijí, myslí a cítí, nejenom při nějaké zvláštní příležitosti, ale stále. Proto vnímám, že je třeba zformulovat jakési zásady pro okolí, které pečuje o staré lidi, tedy i kněze.

1. Minulost je v očích mnoha starých lidí určitou „svátostí“. Nesmíme se tedy o všem minulém vyjadřovat kriticky a lehkovážně. I kdyby se jednalo už nyní o věc překonanou, možná i částečně špatnou, když ji staří lidé prožívali jako současnost, chybělo jim naše vidění, náš odstup, prověrka času.

2. Staří lidé jsou velmi citliví na to, abychom uznali, že něčím přispěli k dobru našemu společnému. I když se nám mladším někdy mohou zdát směšná ta defilé veteránů, ty řády pro ně mají ohromný význam. Bez jejich zásluh bychom neměli současnost.

3. Nesmíme se na starší lidi dívat jako na úplné invalidy, kteří nejsou ničeho schopni, protože to by je příliš pokořovalo, ponižovalo. Nic tak neponižuje člověka jako vědomí či pocit, že překáží. Jistě staří lidé nebudou moci již vykonávat všechno, na co byli zvyklí, ale nesmějí pocítit pohrdání. Když se bouře utiší, pták začne zpívat. Proč by se právě tak neměl člověk ve svém stáří radovat z každého slunečního paprsku, který mu zůstal? Kéž by lidé byli vděčnější za to, co jim zůstalo, místo aby naříkali nad tím, co nemají. Moc bych si přál, aby tohle mohl prožívat každý starý kněz, který se setká s jakoukoliv formou pomoci Cesty 121.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay