"Půjdu uprostřed svého lidu"

Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008

O tom, co dělá kněz ve farnosti, většina věřících alespoň tuší. Co ale dělá vojenský kaplan, který je navíc s vojáky na zahraniční misi, si dokáže představit jen menšina. O své postřehy z Afghánistánu a Kosova, o svou každodennost a práci mezi vojáky, se přímo ze svých misí se čtenáři KT dělí čtyři vojenští duchovní.

Díky za podporu a modlitbu

Když se řekne armáda, vybaví se člověku zbraně, dril a důsledné dodržování poslušnosti. Jako by zde nebylo místo pro Boha. Lidskou duši však uniformou svázat nelze. A zde je místo pro kaplana.
Důležitým momentem je každodenní modlitba a bohoslužba za vojáky i jejich rodinné příslušníky. Pomáhám ale všude, kde je třeba: v kuchyni, při stavbě obranných polních opevnění, v půjčovně knih a DVD atd. Tak se s vojáky setkávám a naslouchám jejich radostem i strastem.
Osobně se často vracím ke slovům papeže Benedikta XVI., který ve svém poselství ke Světovému dnu míru před dvěma lety řekl: „Jak bych mohl zapomenout na mnoho vojáků, kteří jsou nasazováni v nebezpečných operacích pro urovnání konfliktů a pro znovunastolení podmínek nutných pro uskutečnění míru? Také jim bych chtěl připomenout slova II. vatikánského koncilu: ´Ti, kteří slouží vlasti ve vojsku, ať se považují za služebníky bezpečnosti a svobody národů. Když tento úkol správně plní, opravdu přispívají k upevnění míru.´“
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem našim rodinným příslušníkům, přátelům a blízkým vojáků i všem neznámým lidem za podporu a modlitby. Bez nich bychom jen stěží mohli naše poslání splnit. Chceme udělat vše pro to, abychom dostáli hesla kontingentu: „Splnit úkol a všichni se vrátit zpět domů.“
Jaroslav Kníchal, kaplan 2. kontingentu PRT Lógar (ISAF – Afghánistán)

Nezapomeňte večer poděkovat
Velkou výhodou oproti práci v kasárnách je, že nám tu nekončí pracovní doba, po které se rozejdeme domů. Takže je možné se setkat, popovídat, zasportovat si, obejít jednotlivá pracoviště, vyrazit s vojáky na patrolu – to vše prakticky neustále.
Když jsem nad tím přemýšlel, tak mne napadly verše z Písma „půjdu uprostřed svého lidu“ – mám tedy žít uprostřed svého lidu, který mi byl svěřen. Občas přeslechnout nějaké to sprostší slovo, dvojsmyslný vtip – ale především hledat pěkné a krásné v lidech, ve stvoření, v přírodě a otevírat oči – ukazovat a povzbuzovat. Velmi rád beru vojáky v jejich volnu do hor – zvlášť na nejvyšší horu Kosova Djaravices (2656 metrů). „Pěkně to Hospodin stvořil, co? Tak nezapomeňte večer, než půjdete spát, poděkovat, darebáci,“ říkávám. Ale čelíme tu pracovním neshodám a averzi, které si někteří dovezli už z domova. To se pak těžko hledá spravedlnost. V takovou chvíli se spíš snažím uklidnit vášně a dát prostor k ventilování vnitřního hněvu a napětí. Taky je občas náročné doprovázení vojáků, když se dozvídají nepříjemné věci z domova, ať už to bylo úmrtí blízkého či nemoc maminky, rozchod s přítelkyní..
Kamil Vícha, kaplan 13. kontingentu mise KFOR (Kosovo)

Dánský pochod v Kábulu
Pochopil jsem zde znova fakt, že budeme-li čekat, až za námi kněžími někdo přijde, nedočkáme se. Je třeba jít mezi lidi, budovat dobré pracovní i lidské vztahy, sdílet s nimi vedro i námahu dne, nebát se být slabý a nedokonalý. Jedna z příležitostí, jak doslova jít s lidmi, byl Dánský pochod. To je tradice všech vojenských misí, kterých se účastní vojáci z Dánska. Pravidla jsou následující: ujít do pěti hodin dvacet dva kilometrů s desetikilovou zátěží. Z nemocnice nás vyrazilo opravdu hodně, tvořili jsme největší národní skupinu. Po vydatné snídani a registraci jsme vyrazili ostrým tempem. Peloton se však postupem času roztrhal. Někteří celou cestu běželi, jiní si cestu užívali. Od poloviny cesty šlo o jediné: být už konečně v cíli. Během cesty jsme otevřeli mnoho zajímavých témat. Jako každý kaplan se snažím sloužit svou přítomností – pacientům naší polní nemocnice i vojákům. Nabízím nejen duchovní doprovázení a modlitbu, ale rád přiložím ruku k dílu. Pro své spolubojovníky sloužím dvakrát týdně bohoslužby, jednou týdně přednáším o křesťanství a společně čteme Bibli. Ke spokojenosti tu poslouží i kytara, kolem které se scházíme.
Petr Šabaka, kaplan 5. kontingentu polní nemocnice v Kábulu (ISAF – Afghánistán)

Ne vždy to je jednoduché
Byl jsem navelen na poslední chvíli k šedesáti vojákům z Liberce. Nikoho jsem neznal a nikdo neznal mě. Okamžitě mi bylo jasné, že u jednotky vládne napětí. Klasické obavy a nejistoty z nebezpečné mise – a navíc v Afghánistánu. Když jsem se objevil já, obavy mnohých to ještě prohloubilo. Prý na co duchovní, to jako na poslední pomazání? Většina se nikdy s farářem v armádě nesetkala. Sedl jsem do letadla s vojáky, kteří o mě vůbec nestáli – mnozí měli pocit, že jsem parazit a budižkničemu.
Říkal jsem si, že jestli je tato jednotka místo, kam mě Pán posílá, tak uvidím, jestli k něčemu budu.
Od první neděle jsem začal dělat provizorní bohoslužby u stolu před ubytováním. Chodilo tam kolem osmi lidí, vlastně jenom štáb ze zvědavosti. Popáté už nepřišel nikdo.
A pak se to zlomilo. Přemýšlel jsem, jak dělat pro vojáky něco víc duchovního, tak jsem začal psát každý týden kázání na papír. Pojmenoval jsem to – Kázáníčko nejen na neděli. Dnes jich tisknu třicet a všechny ze schránky zmiznou. Podle ohlasu, který dostávám, začínám mít pocit, že se mi už daří. Vojáci si na mě zvykli. Škoda jen, že kvůli tomu, že velitel zakázal dovoz mešního vína, nemůžu dělat řádné bohoslužby.
Den jsem si rozvrhl tak, že většinu času trávím mezi vojáky, obzvlášť na jednom stanovišti, kam chodí po dvou a střídají se po šesti hodinách. Říkají mi, že se na mě těší, až za nimi přijdu. Jsme tu pátý měsíc a ještě dva máme před sebou, snad nám rychle utečou...
Petr Němec, kaplan 1. kontingentu v provincii Uruzgan (ISAF – Afghánistán)


Sdílet článek na: 

Sekce: Zahraniční, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay