Vydání: 2010/44 Mládí a smrt, 26.10.2010

Je nejspíš naprosto zbytečné hovořit o tom, že nás zážitky z dětství mohou ovlivnit na celý život. Ne jinak tomu může být i s naším vztahem ke smrti. To, jak nám byla smrt v dětství „přiblížena“, může mít nemalý podíl na tom, jak k ní budeme přistupovat v dospělosti.

„Pokud si dobře pamatuji, u nás doma se o smrti nemluvilo, dokonce si ani nevybavuji, že bychom jako malé – já a moje sestra – chodily na hřbitov nebo tak,“ vzpomíná dnes pětatřicetiletá Janka. Připouští, že to mohlo být i tím, že její rodina je tvořena převážně ateisty. Ona však později, na vysoké škole, cestu k Bohu našla. Nechala se pokřtít, měla svatbu v kostele a i své děti vede k víře. Jak podotýká, možná právě tato změna v životě měla velký podíl na tom, že když se ve svých třiceti poprvé zúčastnila pohřbu, bylo to pro ni velké trauma. „Zemřela moje babička a měla světský pohřeb. Chtělo se mi křičet i plakat zároveň,“ rozohní se Janka při vzpomínce na celou událost. „Všechno se odehrálo ve smuteční síni, o bábince tam hovořila nějaká paní, která ji v životě neviděla. Vychrlila hromadu frází rádoby procítěným hlasem. Pak se z repráků ozvala hudba a… byl konec. Jak trefné. Ono je to vlastně tak – pro moji rodinu smrtí opravdu všechno končí, jim to hrozné nebo divné asi ani nepřišlo,“ uvažuje nahlas Janka. I proto se prý bude ze všech sil snažit, aby něco podobného její děti nikdy neprožily. „Moc bych si přála, aby se jim do každého neuronu zarylo, že smrtí život v žádném případě nekončí…“

HOLUBIČKA A DECHOVKA

Vzpomínky spojené se smrtí, které má Monika, jsou odlišné. „Bylo mi necelých pět let, když jsem poprvé uviděla mrtvolu. Zemřela tenkrát moje prababička,“ vzpomíná devětatřicetiletá žena. Přiznává, že si nepamatuje, zda s ní samotnou otázku smrti rodiče nějak zvlášť probírali. „Bylo to přirozené. I dnes si to vybavuji jako jednu z mnoha událostí, která se odehrála v mém dětství. A to i přesto, nebo spíš právě proto, že jsem se pohřbu zúčastnila a vlastně jsem se i podílela na jeho přípravě,“ uvažuje při vzpomínce na onu událost Monika. Tenkrát ještě vycházel smuteční průvod z domu, kde byla rovněž rakev s mrtvým otevřena, aby se smuteční hosté se zesnulým mohli rozloučit. „S tátou jsme šli do lesa a nařezali několik malých smrčků. Doma jsme je zapustili do dřevěných špalků, aby dobře stály, a olemovali jimi terasu před domem. Tam pak stařenka v otevřené rakvi na márách odpočívala. Bylo to, jako by spala někde v lese na paloučku.“ A ještě jednu vzpomínku má Monika spojenou s odchodem stařenky na věčnost. Od její smrti se v zahradě u domu začala objevovat holubička. „Vůbec ničeho se nebála. Byla hrozně krotká, jenom nás všechny pořád pozorovala. Táta mi tenkrát řekl, že je to stařenčina duše, která se s námi přišla rozloučit, aby mohla klidně odletět do nebe,“ usmívá se při vzpomínce Monika. „Když jsme se pak vrátili z pohřbu domů, má první myšlenka patřila holubičce. Hledala jsem ji po celé zahradě i na loukách kolem. Nikde nebyla a už nikdy se neobjevila… Až když zemřel děda. To mi bylo devět let.“ I tento pohřeb prožívala Monika „bez problémů“, podivovala se snad jen nad tím, že při pohřbu hraje dechovka a pak se jde na hostinu. „Lidé se ‚baví‘, místo aby smutnili. Bylo mi vysvětleno, že se skutečně jedná o jakousi oslavu, vždyť se ten zemřelý člověk, tedy můj děda, znovu vrátil ke svému Otci,“ vzpomíná Monika.