Poslední dny Adolfa Hitlera
Vydání: 2005/17 Papežův hrob a konkláve, 20.4.2005, Autor: Jaroslav Šebek
Za necelých sedm měsíců od své německé premiéry se do českých kin
dostává široce diskutovaný snímek Pád Třetí říše (v originálu Der Untergang),
nominovaný mimo jiné i na Oskara za nejlepší zahraniční film. Jeho děj nás
zavádí do posledních dnů obleženého Berlína. Začíná oslavou Hitlerových
narozenin 20. dubna a končí kapitulací berlínské posádky po sebevraždě Vůdce a
jeho manželky Evy Braunové.
Film se z velké části odehrává v
bunkru na zahradě říšského kancléřství, který poskytl poslední útočiště
Hitlerovi a jeho věrným. Atmosféru v této bizarní pospolitosti divák prožívá
zejména prostřednictvím mladičké Gertraud („Traudl“) Jungeové, jedné z
Hitlerových sekretářek. Jedná se přitom o skutečnou historickou postavu
(Jungeová zemřela před třemi lety) jejíž vzpomínky na tuto dobu posloužily do
velké míry jako filmová předloha. V debatách reagujících na film se často tvrdí,
že ukazuje Hitlera z lidštější stránky. Po jeho zhlédnutí si to rozhodně
nemyslím. Hitlera zde poznáváme v první řadě jako zaslepeného paranoika, který
není schopen přijmout realitu konce. Na mapách posunuje neexistujícími divizemi
a své okolí neustále přesvědčuje o zázračném obratu, který přinese konečné
vítězství. Absurdně působí i Hitlerova zarputilost, s jakou chce realizovat
velkolepé plány na architektonickou přestavbu německých měst, která již dávno
leží v troskách. Z jeho výroků vystupuje velmi silně i neskrývaná nenávist vůči
Židům i křesťanství. Záblesky lidského jednání (např. v okamžiku, kdy pochválí
jídlo kuchařce a posílá své sekretářky do bezpečí) navíc tvrdě kontrastují s
bezcitností vůči životům tisíců obyčejných vojáků a civilistů. Ke zvýraznění
brutality jeho jednání přispívají i střihy zachycující pouliční boje v centru
německé metropole. Film zde nešetřil drastickými záběry umírajících dětí a
starců a krvavého účtování s dezertéry. Atmosféra neodvratného zániku se
postupně přenáší i do betonového podzemí. Emocionálně silný je především moment,
kdy manželé Goebbelsovi zavraždí svých šest malých dětí, protože u nich vítězí
slepá víra v ideologii nad jakýmkoli soucitem a láskou (jejich potomci přece
„nemohou žít ve světě bez nacionálního socialismu“).
K přesvědčivému vyznění
filmu přispěly i herecké výkony. Vynikající je především Švýcar Bruno Ganz,
jehož Hitler působí svou dikcí, mimikou a roztřesenými gesty přesně tak, jak ho
známe z dokumentárních filmů posledních měsíců války. Z tak věrné podobnosti s
originálem až mrazí v zádech.
Německé utrpení bez
kontextu
Pokus polidštit diktátora se tedy určitě nekoná. Hitler v
pojetí režiséra Olivera Hirsch- biegela je ochoten zničit celý národ, protože
není hoden jeho génia. Na konci filmu však přichází katarze v podobě zdařilého
útěku Traudl s malým chlapcem Petrem, členem Hitlerjugend, ze sovětského
obklíčení, který jim umožní začít nový život v „novém“ Německu. A v tomto
vyznění vidím asi nejproblematičtější část filmu. Tvůrci se totiž soustředili
hlavně na vylíčení Němců jako obětí, aniž by však dostatečně vyzdvihli, co tomu
předcházelo a proč se nechal kulturní národ tak snadno svést tyranským
psychopatem. Snaha ukázat německé utrpení bez širšího kontextu tak skrývá i
určitou možnost budoucího zneužití k manipulacím s dějinami a lakování hnědé
minulosti do světlejších tónů. Smutné konce experimentování s jejími myšlenkami
však ukazuje znamenitě. Rozhodně stojí za zhlédnutí.
Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
