Pestré čtení pro zábavu i poučení

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.9.2004, Autor: Jan Paulas

Nový Cyrilometodějský kalendář na rok 2005
Také letos připravuje kolektiv autorů Cyrilometodějský kalendář, který přinese čtení pro poučení, povzbuzení i pobavení. Následující ukázky jsou jen malou ochutnávkou z letošní připravované nabídky. Kalendář vyjde už na přelomu srpna a září. Čtenář v něm nalezne texty Bohuslava Reynka, Tomáše Špidlíka, Anselma Grüna, Rogera Schutze, Ivana Krause, Marie Svatošové a dalších autorů. Na literární část navazuje v každém měsíci zábavné čtení, tedy články o zdravém životním stylu, zajímavé recepty či praktické rady a inspirativní myšlenky pro život od známých osobností. Kalendář přináší také praktický aktuální adresář katolické církve.



Éloi Leclerc - Moudrost chudého
Celý průběh Velkého pátku byl vyčerpávající. Františkovi se zdálo, že ten den nikdy neskončí. Ale pak přišel večer a s ním najednou klid a mír. Hluboký pokoj podobný tomu, který se snáší na pole, když je lopotná práce skončena. Půda je rozorána, hroudy rozvláčeny, zem ztrácí schopnost se bránit, poslušně otvírá své lůno, vydává se nám napospas. A již do ní proniká a celou ji prostupuje vlahý dech večera. Když se František vracel k poustevně, cítil, jak ho postupně tento pokoj obklopuje a pohlcuje. Všechno bylo dokonáno. Kristus byl mrtev. Odevzdal se zcela svému Otci. Přijal prohru. Lidský život, lidská čest, samotná lidská bolest, to všechno z jeho pohledu přestalo existovat a ztratilo jakoukoli cenu. Zbyla jen jediná nezměrná realita: Bůh je. To jediné bylo důležité. To jediné stačilo - aby Bůh byl Bohem. Celá jeho bytost se sklonila před touto jedinou skutečností. Vzdal poctu Jedinému. Zemřel a Jediného bez výhrad a výsostným způsobem přijal ve stavu mimořádné ubohosti. A zmocnila se ho Boží sláva.

Tam nad horami se sluneční kotouč pomalu skláněl k obzoru. Jeho paprsky se opíraly do lesů, jimiž František kráčel. Mezi větvemi pronikaly oslnivé sluneční šípy. Koruny stromů se koupaly v sluneční lázni. Všude panoval podivuhodný klid. Listy nepohnul ani sebemenší závan větru. Byl to okamžik naplněný jakousi tichou vznešeností.

- Bůh je, to stačí, zašeptal František.

Když se nad ním lesní klenba rozevřela, pohlédl vzhůru. Nebe bylo bez mráčku. Vysoko na obloze kroužil luňák. Svým klidným a osamělým letem jako by zemi vzkazoval: “Jedině Bůh je všemohoucí. Je věčný. Stačí, aby Bůh byl Bohem.” František cítil, že má duši lehkou, pociťoval uvolnění a sílu, jako by mu narostla křídla.

- Bůh je, to stačí, opakoval si.

Tato tak prostá slova ho naplňovala podivným jasem. Zněla

v něm stonásobnou ozvěnou. František zpozorněl, protože ho volal něčí hlas. Nebyl to lidský hlas. Bylo v něm milosrdenství. Ten hlas promlouval k jeho srdci:

- Ubohý človíčku, říkal hlas, věz tedy, že jsem Bůh, a přestaň se už konečně trápit. Copak kvůli tomu, že jsem tě ustanovil pastýřem nad svým stádem, je potřeba zapomenout, že hlavním pastýřem jsem tady já? Vybral jsem tě schválně, prostý člověče, aby bylo všem jasné, že to, co v tobě působím, nevychází ze tvé vynalézavosti, nýbrž z mé milosti. To já jsem tě povolal. To já střežím stádo a vodím ho na pastvu. Já jsem Pán a Pastýř. Je to moje věc. Nermuť se tedy.


Jiří Mikulášek - Aby to nebyl hřích
Berlínský arcibiskup Bengsch jednou řekl: "Starými před Bohem nás nečiní počet našich let ani nemoc ani slabost těl. Starými nás činí jedině naše vina. Ona nás dělá ztrápenými a ubíjí v nás naději, činí nás skeptickými a úzkostlivými, zatemňuje nám oči před vším dobrým a nakonec v nás ubíjí lásku a stáváme se chladnými a hrubými. Duch Boží nás ale chce omladit!”

Pro mě je živou ilustrací těchto slov vzpomínka na mého prvního pana faráře. Seděli jsme u večeře, když nešikovně zatáhl za svod pokojové televizní antény, která stála na kredenci. Ta se převrátila a pádem kosila všechno, co stálo kolem: porcelánové figurky, tranzistorové rádio... zůstala jen nevídaná spoušť. Pan farář nad tím chvíli nešťastně a provinile stál a potom si nahlas položil otázku: "Byl to hřích?" A vítězoslavně si odpověděl: "Nebyl! Tak co.” A začal vzniklý nepořádek uklízet.

Jeho kněžská duše byla opravdu krásná. Poslední údobí jeho života bylo poznamenáno poruchou řeči a částečným ochrnutím a byl zbaven toho nejkrásnějšího, co kněz může - sloužit mši svatou. Sedával při bohoslužbách v lavici mezi svými farníky, díval se na oltář a stále se usmíval. Protože to, co ho postihlo, bylo sice nepříjemné, těžké, bolestné, ale nebyl to hřích!


Jan Twardowski - Z kněžského zápisníku
Jeden jezuita vysvětloval, že o každém je třeba povědět něco pěkného. Pro každého cos dobrého. Jak je strašné klevetit, například že pěkný páv má ošklivé nohy.

Jistý vzdorovitý chlapec se začal hádat: „Copak je možné povědět něco dobrého o zloději, který mi ukradl walkman?“

Kněz odpověděl: „Znám nejednoho zloděje, který nejen vrátil, co vzal, ale ještě se vyzpovídal a plakal.“

Chlapec vedl svou: „A co je možné povědět dobrého o babičce, která mne časně budí a časně zahání spát?“

Kněz vysvětloval, že babička je velice šetrná a nechce, aby se dlouho svítilo.

Chlapec se nedal přesvědčit a vypálil nejtěžší důkaz, přesvědčený, že položí kněze na lopatky.

„A co je možno povědět dobrého o ďáblovi?“ zeptal se a šklebil se, jako by jedl kyselý grapefruit.

„Konečně i o ďáblovi je možné povědět něco dobrého,“ odvětil jezuita, „například že v úterý měl pořádně vyčesaný ocas!“

* * *

Pokorná prosba

Bože, stokrát svatý, silný a usměvavý -

který jsi stvořil papouška, užovku, pruhovanou zebru -

přikazuješ žít veverce i hrochům

teology lechtáš vousky brouků -

nyní, kdy je mi tak smutno a dusno a temno -

usměj se nade mnou


Tomáš Špidlík - Duše poutníka
Poutník hodnotí věci i lidi podle okamžiku setkání, přičemž budoucí okamžik je jiný a obyčejně naprosto nepředvídatelný. To vyjadřoval matčin častý povzdech: “Už to máme za sebou. Zaplať Pán Bůh, dobře jsme to přežili. Nestarej se, nevíš, co bude zítra!” Znamená to, že neměla smysl pro jednotu života? Ne, měla jej velmi živý, ale nebyl to pojem jednoty událostí a zážitků jako takových, ale pojem jednoty cesty. Poutník si rád zavzpomíná, kde už byl, co zažil, a se vším se rád smíří. Patřilo to k cestě. Tato cesta je pak někým vytyčená a poutník si je vědom, že po ní jde. Ovšem musí pro ni mít náboženský cit, jinak by se brzy unavil různostmi a nesouvislými zážitky. Typicky poutnická je spiritualita Bible. Profánním pohledem vidíme jen snůšku nesouvislých událostí, ale očima víry je tu historie spásy, kde není ani jedna událost bezvýznamná. Ve slovanské spiritualitě jsou pověstní Boží poutníci - takové byly prosté ženy našich luhů a hájů (a pravděpodobně doposud jsou) a taková byla i moje matka. Proto také s nadšením chodila na poutě, přestože jí to otec pokud možno znepříjemňoval a přede všemi ji za to káral.

Cyrilometodějským kalendářem budou čtenáře provázet grafiky Bohuslava Reynka.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay