Opravdový dar znamená dávat ze svého nitra

Vydání: 2008/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2008, Autor: Prokop Siostrzonek

Král Artabon poslal rabimu Jehudovi drahokam a poprosil ho, zda by mu to oplatil a rovněž mu poslal dárek, který by rabimu připadal drahocenný. Rabi mu poslal mezuzu, ručně psaný hebrejský svitek, který bývá upevněn u veřejí dveří a obsahuje základní vyznání víry Izraele. Král se nad tím podivil a zeptal se rabiho: „Jak to, že když jsem ti poslal nádherný drahokam, tys mi oplatil takovou cetkou?“ Rabi mu odpověděl: „Můj a tvůj dar nelze srovnat, protože ty jsi mi poslal dárek, který musím bedlivě hlídat, zatímco já jsem ti poslal dar, který bude hlídat tebe.“

Budiž tento starý rabínský příběh metaforou o smyslu Vánoc. Lidstvo dostává Dar, který ho obohacuje, střeží, chrání. A proto si lidé o Vánocích dary předávají – jako malý odlesk Daru největšího. Jsou však dary, kterých si nejen o Vánocích velmi málo všímáme. Jsou hodnoty a slova, která bychom měli skloňovat v různých pádech nejen o vánočních svátcích. Zvu vás tedy k listování jakýmsi pomyslným seznamem (nejen) vánočních darů.
Goethe poznamenal, že slova jsou jako listí na stromě – kde je ho nejvíc, tam je nejmíň ovoce. Vánočním přáním by mohlo být, aby ve svátečních dnech postupně opadalo listí pouhých slov a zůstalo vám pravé ovoce pozitivního obsahu některých slov označujících úžasné hodnoty a dary Vánoc.

Čas
Budeme mít o Vánocích konečně čas? A budeme vědět, co s ním?
Udělej si čas na myšlení, to je zdroj síly.
Udělej si čas na hraní, to je tajemství mládí.
Udělej si čas na četbu, to je setba moudrosti.
Udělej si čas na to, abys projevil přátelství, to přináší radost.
Udělej si čas na snění, to tě povznese ke hvězdám.
Udělej si čas na lásku, to je radost ze života.
Udělej si čas na spokojenost, to je hudba duše.
(podle starého irského textu)

Světlo a noc
Noc je odedávna symbolem strachu, obav. V noci je člověk schopen udělat něco, čeho by se neodvážil za světla. Dnes můžeme vypínačem proměnit i noc v den. Ale v každém z nás zůstávají obavy před temnotou noci. Poněvadž noc má v sobě něco nebezpečného a ohrožujícího život, snažili se vždycky lidé proměnit noc v něco svatého. Velikonoce se slaví v noci, protože Kristus překonal temnotu hrobu. Narození Páně jsou vlastně také „svaté noci“ (německy Weih-nachten – Vá-noce). „Veliká noc“ – tedy Velikonoce – jsou pro křesťany nejdůležitějšími svátky, ale přesto „svaté noci“ vánoční se zapsaly hlouběji do lidských srdcí, jako by lid cítil, že všechny jeho obavy, strachy před démonickými silami byly proměněny prosvětlením té noci Kristovým narozením. Připomeňme si něco důležitého: příchod Božího Syna nezahnal ihned temnoty světa, temnoty noci, ale postavil do této temnoty veliké světlo.
Znáte přece různá ztvárnění betlémské scény, víceméně stejná ve všech uměleckých slozích: v temné stáji leží v jeslích Božské Dítě jako jediný zdroj světla. Jeho lesk ozařuje okolí a také obličeje těch, kteří jsou v blízkosti Dítěte – Marie, Josefa, pastýřů. Ani oni nejsou zcela ve světle, jen jejich oči jsou plny světla. Noc sice zůstává, ale není v ní neproniknutelná temnota a strach, je v ní naděje tohoto Božího Světla.
Nenaříkej nad temnem ve světě – raději rozsviť alespoň malé světélko, malý plamínek!

Chlév
Tam se narodil Ježíš. Každý z nás je vlastně chlévem – nejsme dokonalým stavením. Do naší nedokonalosti se rodí a může stále rodit něco nového. V chlévě je stále život – jsou tam stále zvířata, ale je tam také smrt, umírání, je tam také starost o nemocná zvířata. V chlévě je tedy všední den se svými vzlety i pády. Ve chlévě není zářivá čistota. Leží tam hnůj a jiná nečistota, ale to všechno může posloužit, aby to zúrodnilo pole, když se hnůj vyveze ven. Chlév je obrazem našeho nitra. Není tam aseptická čistota. Ale Vánoce přinášejí zvěst, že se chlév nově prozářil narozením Ježíšovým.
Vánoce nejsou o sterilitě vysmýčeného bytu a bezchybně připravené tabuli, ale o připravenosti přijmout nový život tam, kde je očekáván a chtěn!

Vůl a osel
Nenajdeme je v Lukášově evangeliu ve zvěsti o Kristově narození. Přesto starokřesťanský spisovatel Origenes († 254) spojuje betlémskou scénu s proroctvím Izaiáše (1,3): „Vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána. Mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ Sv. Řehoř z Nysy († 394) tento text vysvětluje symbolicky: vůl symbolizuje židovský zákon, kterým je národ svázán. Osel symbolizuje pohany, poněvadž nosí tíhu pohanského kultu. Mezi volem a oslem leží Děťátko, které Židy i pohany osvobozuje od tíhy života a jha.
Vůl a osel stojí před námi v jesličkách jako krásný symbol. Oba stojí tam, kde mají být. Najít sebe sama ve vztahu ke svému Pánu – být tím, čím mám být – to znamená „být volem a oslem“.

Přání
Kolik přání jsme poslali před Vánoci? Dnes je posíláme už dost často elektronicky. Proč si vlastně přejeme? V některých regionech naší země se přání označuje jako vinšování – od německého „wünschen“. Toto slovo prý pochází z vojenského slovníku a označuje činnost směřující k hledání pokrmu, znamená v doslovném překladu: putovat, toulat se, dotýkat se, hledat něco, získávat něco, dobývat něco. Putujeme, abychom něco nalezli, něco, co potřebujeme k životu. Spějeme k něčemu, doufáme, že uspějeme, že se nám něco podaří. To nacházíme v každém přání.
Známe z mnoha pohádek možnost tří přání: člověk tak často neví, co by si měl přát. V jedné pohádce si přál člověk, aby nepršelo. Zjistil však, že by se neurodilo. Přál si tedy, aby pršelo jen v noci. Na to si zase stěžoval noční strážný. A tak si přál dotyčný, aby bylo jako kdysi. Jeho přání tedy přišla vniveč, protože vlastně ani nevěděl, co si má přát!
Většinou si přejeme různými zažitými banálními frázemi. Stojí za to se zamyslet nad tím, co si vlastně přejeme k životu, co by nám pomohlo život naplnit. Po čem vlastně toužíme?

Dárky
V našem českém prostředí nemáme nouzi o germanismy. Uvědomil jsem si, že německy dávat „schenken“ znamenalo nejprve dát někomu napít (od toho náš „šenk“ – nálevna). Obdarovat někoho znamená tedy uspokojit jeho žízeň. Kdo nemá žízeň, tomu nic nedáme. Dnes nemají lidé žízeň a hlad (jsou spíše přesyceni), ale žízní především po porozumění a lásce. Tento „šenk“ je potřeba o svátcích otevřít!
Jedna orientální moudrost praví: „Ať daruješ ze svého majetku cokoliv, dáváš málo. Opravdový dar znamená dávat ze svého nitra.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay