Odsun? Vyhnání, pomsta!

Vydání: 2008/40 Jak se žije nejchudším, 30.9.2008, Autor: Aleš Palán

Rány po vyhnání německého obyvatelstva jsou ve Šluknově dodnes patrné na první pohled. Roubenky s typicky německými rysy jsou často v žalostném stavu. Většina továren kdysi nejprůmyslovější oblasti Rakousko-Uherska se mění v ruiny. V oblasti, kde býval v přepočtu na hlavu vyšší hospodářský výnos než v hlavním městě, je velká nezaměstnanost a sociální nerovnost. Na mnoha místech města Šluknova zejí proluky. Volná prostranství, kde byly kdysi zahrádky, jsou dlouhodobě neudržovaná.
Organizovaná setkání odsunutých Němců se konají těsně za hranicemi v Německu. Letos v červenci se tu sešlo na šest stovek lidí. V kostelech na české straně byla v jednotnou dobu – o půl jedenácté dopoledne – mše svatá. V Království ji například sloužil německý kněz, rodák ze Šluknova. Ze Šluknovska ostatně pochází několik desítek německých řeholnic a zhruba desítka kněží.
Mezi třemi stovkami lidí, kteří se sešli na mši ve Šluknově, ale bylo asi jen pět Čechů. Proč ten nezájem? „Vyhnání německého obyvatelstva byl velký zločin, byla to pomsta. Nemůžeme mluvit o žádném odsunu. V každém městečku bylo zabito mnoho nevinných lidí. Řada současných obyvatel Šluknova nemá Němce ráda; nelíbí se jim, když se tu němečtí rodáci scházejí. Proč? Mají strach, žijí přece v jejich domech. Abychom se stali skutečnými přáteli, máme k tomu většinou ještě hodně daleko,“ uzavírá pater Procházka.


Jaký farář, taková farnost
Šluknovsko je hodně ateistický kraj. Zdejší farář si nicméně všímá, že mladá generace začíná duchovně hledat a prahne po nějakém zakořenění. V neděli bývá ve šluknovském kostele 30–40 lidí, jak ale kněz zdůrazňuje, počty nejsou to hlavní. „Lidé, kteří do kostela přicházejí, jsou proměňováni. Vidím, že Bůh na nás všech pracuje. Říká se: jaký farář, taková farnost. Když budou lidi vidět můj zápas o to, abych se připodobnil Pánu, budou se snažit o totéž,“ přemýtá Pavel Procházka. „Střecha na kostele je sice v havarijním stavu, ale to mě tolik netrápí. V Děčíně jsem několik let po povodních intenzivně pracoval jako dělník, ale sem jsem nešel jako pomocná pracovní síla, nýbrž jako kněz.“


Boží království pracuje uvnitř

„Pocházím z Brna a tady jsem na misiích.“ Pater Pavel Procházka si je dobře vědom charakteru své práce na severu Čech. Minulý rok slavil pětadvacet let svého kněžství. Než přišel do Šluknova, působil deset let v Děčíně: měl tu vlastní koncepci práce, byl národním ředitelem pro pastoraci Romů. Odcházel nerad.
Stěhoval se před pěti lety 17. listopadu. Biskup mu říkal: „Půjdeš do romského města, tvůj předchůdce s nimi měl problémy.“ Kněz ale brzy zjistil, že Romům nejde o spolupráci s knězem, ani o víru, ale že jsou zvyklí chodit si na faru pro věci a peníze. To jim rázně zatrhl. Kněz, který s děčínskými Romy mimo jiné opravil v Arnolticích kostel a faru a pořádal pro ně letní tábory, ztratil zdánlivě ke šluknovským Romům přístup. Hrstka zdejších věřících vzpomínala na jeho laskavého předchůdce a pater Pavel se ptal sám sebe, proč ve Šluknově vůbec je.
„Neměl jsem do čeho píchnout, tak jsem si v zimě pořídil kolo a začal na sněhu jezdit po Šluknovském výběžku, abych to tu poznal,“ vzpomíná. „A pak se to stalo...,“ dodává rozechvělým hlasem. Kněz chtěl mimo jiné udělat pořádek na faře. Odklízel haraburdí a pálil staré papíry – bylo toho několik set kilo. Přijel mu pomoci i romský otec sedmi dětí z jeho předchozího působiště. Pálili nepořádek celou noc. „Ráno jsem přišel k ohništi, abych odklidil zuhelnatělé zbytky. Najednou jsem zahlédl jediný nespálený lísteček. Ležel mezi popelem a nebyl ani trochu ohořelý. Vzal jsem ho do ruky a přečetl ho. Stálo na něm: „Vyvolil a posvětil jsem tento dům, aby zde navěky dlelo moje jméno,“ (2 Pa 7,16).
Pater Procházka uvěřil, že je to osobní Boží vzkaz pro něj. Není na novém působišti ani pro Romy, ani pro Němce, ale proto, aby oslavoval Boha. „Změnilo to můj život,“ uvědomuje si pater Pavel. „I když je člověk zklamaný a dezorientovaný, musí stále věřit, že současná situace není náhoda ani chyba, ale Boží záměr.“
Kněz byl nového zážitku plný, ale někteří farníci byli skeptičtí. „Vy tomu věříte?“ debatovaly babičky před kostelem. Dnes, po pěti letech, je všechno jinak. Kněz bere babičky na nedaleký Annaberg, do Filipova – a mají se vzájemně moc rádi. Malý lísteček oslovil i další lidi. „Po vnější stránce se toho mnoho nemění, ale Boží království pracuje uvnitř. Věřím ve skrytou sílu, která je v životě místní církve přítomna.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 3 16. – 22. ledna 2018

Břevnov má nového opata

Dlouhých sedmdesát let dělí od sebe dvě opatské benedikce na Břevnově. Toto slavnostní požehnání a uvedení do úřadu přijal Anastáz Opasek v roce 1947, P. Prokop Siostrzonek…

celý článek


Kdo na Hrad? Zeman, nebo Drahoš?

Do druhého kola prezidentských voleb postupuje Miloš Zeman se 38,6 % a Jiří Drahoš s 26,6 % hlasů. Jaký vztah mají k církvi?

celý článek


Podrobně k počátkům Vatikánského rozhlasu

Před rokem ohlásil šéf vatikánských médií Dario Viganò reformu, která se dotkla i Vatikánského rozhlasu. Zatímco digitální kanály sloučené pod značku Vatican News…

celý článek


Mlčení kolem Laudato si’

Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay