O církvi pro novináře, poslance i další zájemce

Vydání: 2010/1 Bedřich Fučík, 30.12.2009, Autor: Jan Paulas

Těsně před Vánoci se objevila na knižních pultech nevelká publikace Karmelitánského nakladatelství Bílá kniha církve s černou kapitolou mapující dvacet let života ve svobodné společnosti očima církve. Vedle biskupa Dominika Duky je jejím spoluautorem P. MILAN BADAL, jehož jsme se zeptali:

Z jakého popudu se tato knížka zrodila? Bylo záměrem, aby její název evokoval známou publikaci Černá kniha komunismu?

Ne, ne, „bílá kniha“ je určitý terminus technicus – jsou to většinou sumáře v dané oblasti, které mapují situaci a vyjadřují zásadní stanoviska. Popud k vzniku knihy dal otec biskup Dominik Duka. Upřímně řečeno, mám skoro dojem, že se mne snažil zaměstnat ve chvíli, kdy jsem mu sdělil titul své nové zamýšlené kuchařky Sto zázraků u sporáku aneb Ze svatyně do kuchyně.

Jak píšete v předmluvě, v knize nechcete podat vyčerpávající historický pohled ani sociologickou sondu. V čem tedy spatřujete hlavní užitečnost této publikace?

Směřovali jsme ji jako krátký a doufejme čtivý text srozumitelný novinářům, poslancům i běžným zájemcům. Lze ji číst celou nebo jen pasáž, která člověka momentálně zajímá – například o církevním školství, službě církve u policie a podobně. Jde o základní informace, co všechno u nás katolická církev v té či oné oblasti za posledních dvacet let vykonala, co se změnilo.

Knížka přesto přináší množství statistických údajů či faktických informací. Odkud jste je čerpali? Jsou všechny podložené (např. ohledně vývoje religiozity)?

Čerpali jsme z otevřených zdrojů – údajů České biskupské konference, ročenek a podobně. Údaje jsou podložené, ale stávalo se nám totéž, co se děje i při jiných statistikách: vlivem různých metodik a někdy nepřesných požadavků pro různé instituce jsou uváděna čísla odlišná. Je to přesně stejné, jako když máme určité procento nezaměstnaných, ale jiný je údaj Ministerstva práce a sociálních věcí a trochu jiný Evropského statistického úřadu. Čtenář se tak může tu a tam setkat s různými variantami údajů.

Informace, které v knize uvádíte, často také interpretujete či glosujete. To může svádět k podezření, zda nevybíráte jen ta fakta, která se hodí do vašeho výkladu či záměru „bílé knihy“ a zda nepříjemná fakta nevytěsňujete.

To jistě může svádět a my jsme i předem jasně deklarovali, že jde o náš osobitý pohled. Nicméně bych se bránil podezření z vytěsňování nepříjemných faktů nebo jejich falšování. Snažili jsme se o maximální objektivitu, ale jsme jen lidé, kteří mají určitý náhled na svět a nijak se tím netají.

V Bílé knize církve najdeme sice i „černou kapitolu“, ale ta je poměrně krátká a konkrétně jmenuje jen tři případy jistého selhání. Není to k poctivé sebereflexi trochu málo?

Sám jsem známý tím, že jsem spíš typ „krákorajícího havrana“, který více zdůrazňuje chyby a nedostatky. Myslím, že kniha má sloužit jako odrazový můstek k diskusi, a já budu první (spolu s otcem biskupem Dukou), koho potěší doplnění, diskuse, poctivá snaha upozornit na další problémy. My v té „černé kapitole“ chtěli upozornit na typické problematické záležitosti, kdy nejde o jednotlivosti, ale jsou to záležitosti obecně platné.

Byly případy, kdy jste se jako autoři na výkladu nějakého jevu či získaných dat neshodli? Diskutovali jste nad něčím?

No jejda! I dosti bouřlivě. Základem bylo jistě podobné vnímání církve a jejího postavení, třecích ploch byla řada, ale moudřejší vždycky ustoupil (otec biskup, samozřejmě). Obdivuji jeho vnímavost, přišel totiž na to, že jakmile ho začnu oslovovat „pane biskupe“ a podepisuji se svým občanským jménem, je zle. On pak volá třeba třikrát denně, aby mne uchlácholil a uhasil požár předtím, než dojde k výbuchu.

Jaké to je, psát knihu s biskupem? Jak jste si práci rozdělili, případně kdo měl poslední slovo?

Mám to štěstí, že otec Dominik, ač je biskup, je pro mne přirozená autorita bez ohledu na funkce a vyznamenání, takže jeho „biskupováním“ nejsem oslněn. Znám ho léta jako svého představeného, který byl tolerantní a velkorysý. Poslední slovo jsem proto měl vždycky já, protože mluvím víc než on. A jak se psala kniha s biskupem? Psala se jako s kýmkoliv, kdo je jiný než já, má trochu jiné názory, jiné představy a je chytrý. Pak je to psaní vzájemné obohacování a dialog, i když občas poněkud jiskřivý.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay