Vydání: 2004/4 Chybí církvi osobnosti?, 9.9.2004, Autor: Jan Paulas

'Bojím, bojím,' říká malé dítě, když vidí čerta či jiné strašidlo. Někdy se člověku tyto dětské pocity vracejí i v dospělosti a ve stejné intenzitě. Přiznám se, že když se v poslední době na televizní obrazovce objeví nový český seriál, začínám se bát. Připadám si totiž vždycky jakoby odříznutý od reality, od toho, co mají lidé rádi, co si žádají.

A tak jsem si předsevzal, že budu statečný a všemi médii ohlašovanou 'kulturní událost roku', pokračování dietlovského opusu Nemocnice na kraji města, budu sledovat až do konce. Když trhá rekordy sledovanosti (poslední díl vidělo 3,6 milionů diváků), tak na tom přece něco musí být! Ale ono není. Člověk vlastně neví, co tomuto seriálu vytknout dřív. Zda šroubované a nepřirozené dialogy (kde zůstala dietlovská lehkost, stručnost, věrohodnost, vtip a pointy!?), schematické a velmi předvídatelné příběhy (pokaždé bylo dopředu jasné, jak se věc bude vyvíjet a jak dopadne, žádný moment překvapení, skutečného napětí, vše bylo předem vypočitatelné a řada 'nápadů' se - asi pro lepší zapamatování - opakovala), nesmyslné momenty či zápletky vycucané z prstu (doktorka Čeňková kupuje drahé piano naprosto cizímu klukovi a při ťuknutí auta jí lítá dítě na ulici i se sedačkou; jeden tuctový novinový článek má sílu kletby; Eliščino chorobně umanuté hledání otce, který jí do té doby nechyběl, a navíc je dočista mrtvý atd.) či psychologickou neukotvenost postav, které tak mohly blábolit cokoliv (celá řada situací byla lidsky tak nepravděpodobná, že člověk žasl nad ochotou herců je ztvárňovat - např. když jinak hrdý primář Blažej chce mermomocí číst u soudu svou intimní životní obranu, ač to nikoho nezajímá, nebo když se nechává jako malý kluk amatérsky vydírat doktorem Machovcem místo toho, aby s ním vyrazil dveře; manželé Pěnkavovi jsou zase chvíli rasisté, a chvíli osvícení lidumilové; zkušená lékařka se nechá vykolejit patálií se zubním váčkem a vydá se na dráhu hlídačky dětí; bývalý ředitel nemocnice se smrtí na jazyku ze sebe na požádání dělá kašpara atd.). Tento koncert nepřirozeností korunují 'moudra', která postavy během 13 dílů trousí, a snaží se tak dát seriálu hlubokomyslný rozměr - nahradit absenci myšlenky, vtipu či dramaturgického nápadu nějakou nadčasovou perlou, filozofující úvahou či rádobyvtipnou glosou ve stylu doktora Štrosmajera (aby snad ty barevné, uhlazené obrázky nepřipomínaly prázdnotu telenovel). Výsledkem mudrování je ale myšlenková plytkost, zmatenost, křeč, trapná dořečenost naprosto všeho, a často i bezradnost, jak daný dialog vůbec zakončit, jak nějaká slova vypustit z úst a nebýt trapný. Zatímco doktor Štrosmajer byl bonviván se šarmem a pohotově vtipný glosátor, v nové Nemocnici trousí postavy jen vyčtená moudra nebo banality typu: 'Když už máš pocit, že víc neuneseš, tak je ti naloženo ještě víc.' Nebo: 'Nejlepší by bylo stát se koněm. Jenže to ještě nikdo nedokázal.' Všechna tato 'moudra' strčí do kapsy jediný Štrosmajerův zemitý výkřik: 'Vy krávo nebeská!'

QUO VADIS, ČESKÁ TELEVIZE?
Výsledný dojem z celé Nemocnice po dvaceti letech nemůže být tedy jiný než: nuda, trapně nastavovaná kaše, kýč parazitující na známém 'díle'. Problém není samozřejmě v hercích - ani tak skvělí herci, jakými Josef Abrhám (co by si asi tvůrci seriálu počali bez jeho uhrančivého pohledu, kterým nás v každém díle tak vydatně zásobovali?), Josef Somr, Josef Vinklář, Hana Maciuchová, Iva Janžurová a další bezesporu jsou, nemohou zachránit katastroficky špatný scénář a celou dramaturgii seriálu. Zkuste se oprostit od magičnosti televizní obrazovky a známých tváří, napište si, o čem jednotlivé díly byly, a zjistíte, z jaké snůšky banalit, laciných zápletek, pseudoproblémů a nepravděpodobných náhod je celý seriál vystavěn. Přesto je potřeba jednu věc ocenit - že se tu utrácejí peníze opravdu transparentně! V době, kdy Česká televize šetří a škrtá řadu smysluplných pořadů nebo zastavuje jejich výrobu (od dokumentů přes pořady typu O poklad Anežky České či Šumná města až po ty kritické), je seriál jako Nemocnice na kraji města po dvaceti letech nepříjemným signálem, kudy se bude asi chtít veřejnoprávní televize dále ubírat. Jsou samozřejmě mnohem horší výtvory, kterými nás televize 'krmí' (komerční Nova je toho denně dokladem), ale znáte to: 'Proč se poměřuješ pořád s pětkaři, a nevezmeš si vzor z těch lepších?' To není jen poučka pro školní léta, ale pro život vůbec. Seriál bývá sice lehký, zábavný žánr, ale může mít i umělecké ambice (viz Království Larse von Triera). V našich poměrech by zatím stačilo, kdyby aspoň navázal na to řemeslně kvalitní z české seriálové tvorby. A není toho zase málo: F. L. Věk, Sňatky z rozumu, Cirkus Humberto, Byl jednou jeden dům, Dobrá voda, Bylo nás pět, Přítelkyně z domu smutku, Konec velkých prázdnin, Zdivočelá země nebo i ta Dietlova (byť rafinovaně idealizující svou dobu) Nemocnice na kraji města.

V pražské Galerii kritiků v paláci Adria (Jungmannova 31) je do 8. února otevřena výstava fotografií Jindřicha Štreita 'Tváře za zdí'. Autor na ní prezentuje snímky, zejména portréty, které vznikly za jeho pobytu v Číně v srpnu 2002.

Snímek Jindřich Štreit