Vydání: 2008/47 Co víme o Romech?, 18.11.2008

Oslovili jsme pět vojáků, aby se podělili o zážitky, jež se hluboce vryly do jejich pamětí. Jsou to autentická svědectví lidí, kteří zažili bojové situace, strach o sebe i své blízké, ale uprostřed těžkých životních situací též sílu přátelství nebo deziluzi a nepochopení doma...

Nejsilnější je vzpomínka na jednu z afghánských patrol, při níž přišel o život jeden z našich kolegů a smrt byla také blízko mě. Naštěstí jsem skončila jen s lehčím zraněním. Mezi ty hezké chvíle patřily skromné oslavy po úspěšně dokončených projektech v afghánských horských vesnicích, rozmanitá pomoc fajzabádskému sirotčinci nebo vzpomínka na čtyřletého Hamidulu, kterého přivezli na naši základnu ošklivě popáleného a s diagnózou, že nikdy nebude moci chodit. Podařilo se ho dostat do České republiky a chvíle, kdy šťastně běhal po pražské ZOO, znamenala radost nejen pro mě, ale i pro další vojáky, kteří ho pravidelně chodili navštěvovat. Negativně silné okamžiky, v souvislosti se zahraničními misemi, jsou podobné té, kterou jsem nedávno prožila v žatecké nemocnici. Doktorka mi vmetla do tváře, že jsem žoldák, okupant a vrah. Diskuze bohužel nebyla možná. Nedávno jsem se vrátila z kurzu v USA a viděla jsem, jak si lidé, i když nesouhlasí například s operací v Iráku, velmi váží svých vojáků a podporují je. Někdy se uznání dočkáme i u nás, několikrát jsem se však nejen já dočkala velmi tvrdých soudů...
nadporučík Lada Kovářová (4 mise)

***

Při vzpomínkách na každou ze čtyř misí, kterými jsem prošel, mi na mysli vždy vyvstane parta, která se tam vytvořila. Ne, že by si rozuměli všichni se všemi, ale každý si tam najde pár lidí, s nimiž si rozumí, a okolnosti (např. půl roku na malé základně, ze které nemůžete odejít; náročné patroly; bojové poplachy – někdy několikrát za den nebo za noc, spousta práce a málo odpočinku) je stmelí takovým způsobem, že to má obdoby jen v málokterém povolání. Rád vzpomínám na bohoslužbu v úvodu mise v Afghánistánu, při které kaplan Martin Vařeka žehnal medailku archanděla Michaela. Připomínala mi, že jsem věřící a mám spoléhat na Pána Boha a mohu mu svěřovat osud svůj i osud mé rodiny daleko doma. Dodnes ji s úctou uchovávám.
rotmistr Štefan Čopik (4 mise)

***

Silně na mě zapůsobilo, když mě poznal zraněný kamarád poté, co se probudil z umělého spánku. Nezapomínám na noční raketové útoky na základnu nebo na tisíce nemocných dětí...
Můj nejsilnější zážitek však nastal po mém návratu domů. Přestal jsem si rozumět s lidmi ve svém okolí, a to i s těmi nejbližšími. Na piedestalu jejich hodnot stojí nové auto, dovolená bůhví kde, luxusní vybavení bytu... Tragédií je vytopený sklep, ukradené kolo nebo výpadek proudu během fotbalového zápasu. Dnes už si to nechávám pro sebe. Nemám chuť je přesvědčovat o jejich omylu, sami by jej neprohlédli. Zkušenost je nezprostředkovatelná a příliš mnoho lidí strká před problémy tohoto světa hlavu do písku. Zkuste o tom uvažovat. Já to dělám denně.
nadporučík Robert ŠIŠKA (3 mise)

***

O své zkušenosti z Afghánistánu, kde mě při jedné z patrol zasypala lavina kamení a málem připravila o život, už jsem na stránkách Katolického týdeníku vyprávěl. Už jsem se vyhrabal z četných zranění a zase aktivně sloužím. Svůj nejsilnější zážitek bych mohl popsat úvodními slovy 40. žalmu:
„Všechnu naději jsem složil v Hospodina./ On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal./ Vytáhl mě z jámy zmaru,/ z tůně bahna,/ postavil mé nohy na skálu,/ dopřál mi bezpečně kráčet/ a do úst mi vložil novou píseň…“
podpraporčík Miloš Prášil (5 misí)

***

Společným jmenovatelem všech operací, kterých jsem se účastnil, je bojové kamarádství. Je to vlastnost všech vojáků bojových jednotek: ve složité situaci se semknout, táhnout za jeden provaz a když je potřeba, riskovat nebo nasadit život pro kamaráda. Obzvlášť silně jsem tuto schopnost cítil u výsadkářů v době, kdy jsem byl jeden z nich – například v operaci ISAF v Afghánistánu.
brigádní generál Aleš Opata (5 misí)